Názory k článku Velikonoční pondělí na pohotovosti

... s doktory (= lékaři) jsou většinou strašné, především pak s těmi na pohotovosti. Samozřejmě je nelze "házet všechny do jednoho pytle" - znám několik opravdu výborných odborníků, ke kterým jsem ochotna dojíždět i přesto, že už jsem se několikrát přestěhovala a mám to k nim stále dál. Ale (nejen) mých několik hororových zkušeností (které se výrazně podobají těm výše popsaným) mne utvrdilo v přesvědčení, že chodím pouzek těm lékařům, které znám a vím, co od nich mohu čekat a na pohotovost bych šla pouze v případě akutního ohrožení života. (A to opravdu nejsem typ, co běhá po doktorech s každou chřipkou.)
A ještě jedna osvědčená rada: Představujte se u lékaře s plnými tituly. Nikdo si na ně nepotrpí víc, než právě tato speciální kasta - zabírá to na 100%... Bohužel. Ale opět dodávám, že to naštěstí neplatí všude. Je to zase jen o lidech.

jenže vystrašená a možná i hysterická bývá skoro každá matka, když se jejím u dítku něco stane, už jen proto, že sama neví jak mu pomoci, jenže já bych tak nějak předpokládala, že na dětské pohotovosti budou pracovat lidé, kteří na tohle budou připraveni. Myslím, že u nás pořád ještě někde přetrvává socialistický přístup lékař - pacient, lékař je všemocný, rozhoduje a léčí a Vy máte držet pusu a čekat co s Vámi bude. Za těch 16 let se hodně změnilo, spoustu lékařů se snaží a jedná s pacienty jako se sebou rovným, ale bohužel někde to pořád nejde. Zajímalo by mne, proč tak čekal v pátek na sestru pisatelky a stěžoval si, podle mě tušil, že to přehnal a bál se, aby si na něj nestěžovala a tak si připravoval půdu. Měla jste na něj napsat stížnost vedení nemocnice, zasloužil by si to.

Já mám historek s doktory několik a nemá snad ani cenu je tady všechny vypisovat. Je fakt, že ty špatné si člověk prostě pamatuje. Ať je to vyřčená diagnoza Hypochondr ze které jiný pan doktor vykoukal endometriozu a hned operoval, nebo diagnoza - mentálně i fyzicky opožděné dítě, které ovšem je samozřejmě úplně v pohodě nebo - vrchol všeho, když jsem v osmém měsíci těhotenství měla dopravní nehodu a doktor v pavilonu péče o matku a dítě mě přivítal slovy: ženská pitomá gravidní, máte sedět doma a ne lézt za volant. No prostě hrůza. Je mi to líto, ale opravdu spousta lékařů i sester se zjevně chovají podobně, jako protivné prodavačky v obchodech. Je to všechno o lidech, a kdo nemá lidi rád, neměl by dělat takovéhle povolání. Naštěstí se mi postupem let podařilo vybrat si lékaře podle mého vkusu. Ochotné, vstřícné a navíc opravdové odborníky. A že dojíždím na oční 20 km, na gynekologii 17 a k zubaři do sousedního města? No a co. Vím, že se mi dostane nejen skvělé péče, ale že mi sestřička i pan doktor s úsměvem odpovědí na pozdrav a podají ke všemu podrobný výklad. Nejhorší totiž je, když dokotoři málo povědí. Jistě by se pacienti i zeptali, ale jak se mám zeptat, když nevím na co? Např. při rehabilitaci po zranění kolene, stále mi nešlo ohýbat. Sestra: "No nakonec mi tady řeknete jako ten pán minulej tejden, že se sprchujete teplou vodou." Jistě že jsem se myla teplou vodou, nikdo mi totiž neřekl, že mám koleno mýt pouze ve studené, aby svaly netuhly.... Ale to mě teda fakt nenapadlo...
Tak či tak, přeji co nejméně návštěv v ordinacích.

Lenka

Pavlíno, já jsem moc ráda, žes to sem napsala. Pokud budou lidé pořád omlouvat nerudné chování doktorů, nikdy se nic nezmění.
Je to fakt dilema- v ordinaci, říci mu na jeho chování něco nebo raději mlčet a vše trpělivě snášet? Když mu něco řeknu, nenaštve se na mě? Podá mi pak všechny info, které potřebuji?

Mám různé zkušenosti dobré i špatné. Ale jsem přesvědčená o tom, že lékaři prostě musí s pacienty a jejich příbuznými umět jednat, vždyť mají na škole povinnou etiku.
Jenže bohužel to lidé raději snáší, než aby něco řekli a na ty, kteří se ozvou se potom lékaři dívají jako na obtížný hmyz.

Psala jsem sem článek o svých zkušenostech, jestli máš zájem, přečti si ho. Jmenuje se nemocnice, personál, právo na informace - jak to vidím já.

Já mám poměrně pozitivní pocit z urologické kliniky v Plzni. Po návratu z porodnice (rodila jsem císařem) jsem si klidu moc neužila a 12 dní po porodu se mi hnul ledvinový kámen. Musela jsem si v sobotu večer volat pohotovost, dostala něco proti bolesti (algifen) a protože druhý den mi líp nebylo, tak jsem v neděli před obědem jela na urologickou kliniku. Když jsem jim řekla, že kojím a mám doma malé miminko, tak byli velmi vstřícní. Ještě ten samý den mě kámen vyndali. Co se týká léků i postupu, tak vše se mnou konzultovali. Nabídli mi, že dcerku hospitalizují v protější budově na novorozeneckém odd.a tam ji budou alternativně dokrmovat odstříkaným mlékem. Mít malé miminko na urologii mi nedoporučili z důvodu infekce, ale kdybych chtěla, asi bych si to prosadila. Nakonec jsem se rozhodla jinak- malá byla s babičkou doma, ta ji krmila lahvičkou mým odstříkaným mlékem, pro které rodina ke mně jezdila. Měla jsem jednolůžkový pokoj, abych mohla v klidu odstříkávat mléko. Propustili mě v úterý brzy ráno a byli všichni moc milí. A po návratu domů nebyl problém začít kojit znovu.

Mám samozřejmě s lékaři také spoustu negativních zkušeností (možná víc než těch pozitivních), ale chtěla jsem vám napsat něco hezkého. Tak ať máte příště štěstí na ty správné doktory a sestry.