Názory k článku Velikonoční pondělí na pohotovosti

Mám tchána inženýra - jediný vysokoškolák z 12 sourozenců, je mu už přes sedmdesát. Moc špatně spolu vycházíme, jako jediná žena v rodině se od něj nenechám buzerovat a urážet, takže často dochází ke konfliktům. Úplně mě dostal, když při jedné výměně názorů povídá: "Tak bychom se snad mohli dohodnout, když oba máme titul, ne?"

Jiný příběh - konflikt se sousedem, taky pán okolo sedmdesáti. Debata se vystupňovala tak daleko, že mi začal předhazovat, že jsem arogantní, vztahovačná, povýšená atd. (stejná historka jako s dědečkem, nestrpěla jsem jeho buzerace). A překvapivě přišlo: "Čekal bych, že se dohodneme snáze, když máme oba vysokou školu." Ale přišlo ještě něco lepšího. Řekl mi: " Já vám budu demonstrovat, jak jste povýšená. Já vás oslovuji paní inženýrko, vy mě pane Nováku." Můj komentář, že mi klidně může říkat Markéto, že si na titul nepotrpím, a že mi na oslovování příjmením nepřijde nic strašného, vyšel naprázdno.

je to namáhavé, to věřím, zneužívá se pohotovost, i to je pravda. Ale mě, jako pacienta, který toto řešení využije párkrát za život, to, nezlob te se, ale vůbec nezajímá. Mám právo na slušné chování a bezchybnou péči...
Zažila jsem nedávno, když manželovi vyletěly teploty o víkendu během dvou hodin na 40,8m že doktor vztekle prohodil, "že teď zrovna mi přivezli pizzu, bude to jako psí čumák ".... No nevím, co na to říct...
Ale s tímhle asi budete se mnou souhlasit.

milá Hanko,
souhlasím s VerouK. Opravdu většina rozumných odsoudí lidi, kteří pohotovost zneužívají, to je jasné. Já jsem nepřesně vyjádřila jednu věc, můj příspěvek se nevztahoval JEN na pohotovosti, ale i na klasické ambulance, kde se to bohužel děje často. Byla jsem velmi nemocné dítě a ideální to není ani teď. Mám z doktorů přes častý kontakt s nimi (nebo právě proto)v dětství úplnou fobii, snažím se je nevyhledávat, když už někam jdu, je to akutní, ale stává se mi, že se mnou jednají zle, opovržlivě, často zesměšňujícím způsobem. Možná řeknete - stěžujte si. Ano, udělala jsem to, ale žiju na malinkém městě a nechtějte vidět tu řetězovou reakci. A co mě přesvědčilo, že je to vše jen v lidech? Začala jsem jezdit 60 km do Plzně, kde mám úžasného plicního odborníka MUDr. Milana Teřla, který, ikdyž je po službávh v nemocnici a má toho moc, jsem pro něj ne alergické, středně těžké astma č. xy, ale já, člověk a lidská bytost. A to jsou ti lidé, před kterými smekám, volám po penězích pro ně, lepších podmínkách.... Ti ostatní....opravdu si myslím, že nemají na svých místech co dělat.
Pokud sama jste taková, jak popisuji, smekám rovněž!

chtěla bych popsat i mé zkušenosti s pohotovostí a pány doktory a jsou dobré i zlé. Tak teď ty dobré před pěti lety si náš tehdy 2 letý syn rozrazil oční víčko. Byla sobota a tak jsme vyrazili na pohotovost, zde byla velice příjemná paní doktorka malého prohlédla a protože to rána byla v blízkosti oka poslala nás na oční pohotovost do Jihlavy. Zde složil pan doktor Jirka a mohu mu moc poděkovat za jeho přístup nejen že malý přestal brečet ale dokonce se i začal smát protože pan doktor si s ním tak báječně povídal že zapoměl že to bolí s naší pomocí malému víčko zašil a ještě syn dostal velký obrázek že je statečný jak indián ( více takových doktorů)
A druhá ovšen ta nepříjemná zkušenost je v noční pohotovosti a je moje byla jsem 5 týdnů těhotná ve večerních hodinách mě začali strašně bolet záda, no záda vlastně to byla ledvinová kolika, opravdu nejsem žádná hysterka a myslím si že vydržím opravdu hodně ale když už se to nedalo vydržet s manžel rozhodl že zajedem na pohotovost. Na pohotovosti byl pan doktor a na neštěstí se zrovna hrál olympijský zápas ČR-Rusko, pan doktor na mě spustil ženská jedna Vás trochu bolí záda a vy hned letíte na na pohotovost to to nemůžete vydržet, kdyžjsem panu doktorovi řekla že si myslím že je ledvinová kolika a že jsem 5 týdnů těhotná , dost hrubým způsobem mě upozornil že sy nemám vymýšlet že jsou to záda a mám se víc hýbat a že my teda něco píchne. Dostala jsem injekci a ještě v čekárně když jsme odjížděli jsme slyšeli jak pan doktor říká vzpomene si když zrovna hrajem hokej. Podotýkám že opravdu když pak šla k mému panu doktorovi tak to byli ledviny a kamínek v nich. Holt jsem si vybrala špatnou dobu možná kdyby jsme neprohrávali tak byl pan doktor usměvaví. Můj názor proto je že je to opavdu v lidech .

Před 10 lety jsme do Brna jeli s podezřením na slepák. Synovi bylo 9, zvracel, nemohl se ani narovnat a chodit, no bylo mu zle. Pan doktor nás nejdřív sprdl, že syn se nenechá vyšetřit ( vrazil mu bez varování prst do konečníku ). Pan doktor to asi dělá normálně, ale syn to nečekal a vlastně nikdo z nás. Pak synovi začal vyčítat, že se nacpal třešněma ( u nás tou dobou teprve odkvétaly ) a chtěl nás poslat domů. Prý to přejde samo až se kluk vyprdí. Byl pátek poledne a prý když to nepřejde, máme se v pondělí ukázat. Já jsem se bránila s tím, že bydlíme hodinu cesty od Brna, je víkend a naše dětská doktorka si je tím slepákem skoro jistá. Zesměšnil nás obě a skoro mě obvinil, že se chci syna na víkend zbavit. Celou dobu jsem přitom držela v náručí měsíčního kojence, takže o nějakém užívání volna nemohla být ani řeč. Syna si tam nakonec nechali, on plakal a já taky. Večer jsem mu mohla po šesté zavolat, takže jsem hned v šest žhavila telefon. Sestřička mi syna k telefonu nedala, mám prý být klidná. Syn je na ARU, je po operaci, ale už není v ohrožení života. Ráno prý budou vědět víc. Takže v poledne jsem byla hysterka, kluk háklivka a během pár hodin mi málem umřel. A děkovat za jeho život můžu jen tehdejšímu primáři. Měl na synově pokoji svou neteř a zašel se na ni před odchodem domů ještě mrknout. Tam si všiml mého uplakaného kloučka, sáhl mu na břicho a už to svištělo......Br, husí kůži mám ještě teď.
Ale abych byla spravedlivá, loni jsme totéž absolvovali s tehdejším kojencem a připadala jsem si jako v jiném světě. Na ambulanci trochu bručoun doktor, ale vysvětil vše co syna čeká, i to rektální vyšetření provedl s citem. Záleží na člověku.