Názory k článku Porod v 32. týdnu těhotenství

Ahoj,
i já mám podobnou zkušenost. Můj porod začal úplně normálními bolestmi v kříži v neděli dopoledne ve 33 týdnu. Když jsem ale stále a u kuchyňské linky a připravovala oběd začalo to bolet. V poledne jsme s manželem odjeli do Motolské porodnice. Sama jsem tomu nevěřila, že bych už mohla rodit. Takže jsem neměla ani sbalenou tašku do porodnice! Počítala jsem, že mi natočí monitor - budou to jen poslíčci a pojedem zase domů. Ale už na příjmu mě při vyšetření začali silné bolesti a pan doktor mi sdělil, že už jsem ve druhé fázi porodu a už kouká hlavička! Jela jsem okamžitě na porodní sál. Náš chlapeček se narodil za dvě hodiny, vážil 1491 g a měřil 41 cm. Dýchal sám, jen mi ho ukázali a hned ho dali do inkubátoru. Vůbec jsem nechápala co se děje a že je to skutečnost a ne sen! Mě odvezli ne na odd. šestinedělí ale na normální gynek. oddělení. Malý byl na novorozenecké JIP. Bohužel v tu dobu se na JIP malovalo, takže byla přesunuta do přízemí děské nemocnice. Takže kdykoliv jsem chtěla malého vidět v těch čtyřech dnech po porodu, kdy jsem byla v porodnici, musela jsem obsolvoval cestu z šestého patra porodnice do přízemí dětské nemocnice, což mi po porodu zabralo půl hodiny tam a půl hodiny zpátky. Nic krásného! Ale malý se měl k světu, nebyl nijak nemocný jen maličký. Prvních 14 dnů ho krmili sondou do žaludku a já jsem chodila každý den za ním a zkoušeli jsme kojit. Nakonec se chytil a začal krásně přibírat. Po měsíci na JIP jsme mohli konečně domů. Náš malý drobeček je nyní v pěti letech největší ve svém oddělení ve školce (není se co divit má 123 cm!). Je zdravý a pěkný čipera. Jsem teď ve 13. týdnu dalšího těhotenství,tak doufám, že to tentokrát vydržíme s miminkem až do konce a nečeká nás opět takovéhle dobrodružství.
Zdravím
Karolína

Ahoj,
já jsem porodila naší holčičku v 37 týdnu těhotenství. (Cestou do porodnice mi manžel naznačil, že ty poslíčky beru moc vážně )
Vážila 2480 g a měřila 46 cm. Vím, že proti Tvému chlapečkovi byla veliká, ale první dny nechtěla vůbec papat. Držela jsem jí v náručí a brečela nad ní, že mi umře hlady. Cítila jsem se v tu chvíli úplně bezmocná a nevěděla jsem co s ní mám dělat. ( Sestřičky vždy jen pokrčili raneny a řekli, že to se stává a že ještě chvíli počkáme)
Chápu tedy Tvůj strach a obavy, které jsi musela prožít a přeju Ti, aby Tvůj chlapeček byl do budoucna jen a jen štěstíčkem a radostí Tvého života.