Názory k článku Kdy jít s kojencem k fyzioterapeutovi

Pokud bych tenhle článek četla před rokem, tak už tu sedím šedivá. Dcera se nepřetáčela, neplazila se, nelezla. Pak se sama posadila. Z lehu. Lézt začala až po prvních narozeninách. POřád ještě leze a nestaví se. Myslím, že hned tak nezačne (je jí skoro 14 měsíců). POdle naší lékařky je OK. Nikdy jsme nijak cíleně necvičily. Asi jí ten článek vytisknu, dost mě zajímá její názor. Pokud dítě projde všemi fázemi a nedělá popsané chyby, ale projde jima o půl roku později, to je taky špatně? Každé dítě má přece jiné tempo.

Musím říct, že jsem řešila podobnou otázku. Měli jsme snad štěstí, že dcera byla postižená velice lehce - měla ¨velmi mírně hypotonickou jednu stranu. Přidalo se k tomu ale to, že měla abdukční dečku na kyčle na 24 hodin denně a mě tenkrát nikdo nevyvedl z dojmu, že s něčím takovým dítě na břicho pokládat nelze - šlo by to i s tím, i když by to pro dceru bylo obtížnější. Ve dvou měsících začala každou noc ve spánku jakoby házet hlavou ze strany na stranu, což nás dovedlo na neurologii v Motole. Zde zjistili co je výše uvedeno a doporučili cvičení Vojtovou metodou. Dcera od počátku zoufale plakala a myslím, že matka pozná, když dítě pláče bolestí - rozhodně to není tedy jenom protest nad omezením pohybu (mimochodem zkuste si někdy pořádně zmáčkout reflexní bod na lokti, pokud to uděláte pořádně zjistíte, že to není nic moc) Dcera řvala s hrůzou v očích a se stejnou hrůzou ve svých třech měsících sledovala přípravy - cvičily jsme na kuchyňském stole na složené dece, jak deku spatřila, věděla své. Moc mi nepomohlo ani to, že manžel mě od počátku přesvědčoval, že tohle prostě nelze a jakmile se mělo cvičit opouštěl místnost a zavíral za sebou dveře, že to není schopen poslouchat. Částečně jsem to chápala, ale hodně mě vadilo, že mě v něčem co ho samotného tak děsilo nechává samotnou. Reakce dcery se stále zhoršovaly. Fyzioterapeutka se vyjádřila, že jí dcera připadá jako zdravé miminko, v čemž se docela rozcházela s neuroložkou , která doporučovala stále cvičit. Samozřejmě jsem rozuměla, že více schopností věc posoudit má určitě neuroložka, ale byla to pochybnost navíc. Cca po měsíci jsem cvičení ukončila. Závěr mi není zcela jasný - dceři jsou tři roky, chodit začala až v sedmnácti měsících (ale zato spontánně bez vodění za ruce - fyzioterapeutka doporučila nechat co nejdéle lézt, aby měla silné zádové svaly), po schodech chodí samostatně cca poslední měsíc a to většinou přísunem(moc často po nich ale nechodíme), ze schodů ještě za ruku, protože se bojí. Tužku nedrží ve špetce, ale v pěsti. Jinak je šikovná, leze po všech prolézačkách, krásně maluje, jezdí na tříkolce, dobře hází míčem, počítá do sedmi (spočítá předměty -nejen odříkávání), obléká se, svléká, sama se umyje (z větší části), vyčistí si zuby. Tak nevím.. Říkám si, že jsou případy, kdy není zbytí, Vojtovka je určitě velký zázrak, při tom co dokáže třeba u dětí s mozkovou obrnou. Na druhou stranu fyzické zdraví není všechno a myslím, že spousta zdravotníků má v tomto trochu rutinní postoj, který plyne z toho, že asi nehrozí, že by je někdo za patnáct let obviňoval z toho, že způsobili někomu úzkostnou poruchu, na rozdíl od toho, pokud někomu nenaordinují cvičení a dítě díky tomu ve čtyřech letech nebude chodit. Těžko ale pro matku se v tom vyznat, snad jenom, nepřijímat automaticky stanovisko jednoho doktora a pokud není jasné větší postižení snažit se konzultovat další odborníky či alespoň zjišťovat dostupné informace a trvat na zodpovězení všech otázek. .........No to jsem se rozepsala, to jsem tedy netušila. Všem děkuji za trpělivost a přeji hodně zdraví pro vás i vaše drobečky :-)

A taky není nikde řečeno, že ty děti co se s nimi cvičí ji mít nebudou!!!
Článek je na můj vkus trošku moc rezolutní. Souhlasím s tím, že se dnes všechno moc řeší, a kolikrát je to víc na škodu než užitek. Jen se stále vyvolává panika a hledají problémy. Vzhledem k tomu, že těžko zjistíte co by bylo kdyby tak je to fakt zbytečné.
A to tabulkování mi taky dost vadí. První mé dítě lezlo v pěti a půl měsíci, druhé až skoro v deseti. jeden neseděl vůbec, druhý hodně . atd atd. Nyní jsou oba velcí, oba dělají sport a jsou naprosto zdraví a v pohodě. Kdybych bývala četla tento článek v době jejich dětství, zpanikařila bych, tahala dítě po doktorech a zkazila jim pohodové dětství, sebe užírala tím že to a to ještě neumí a už přitom "má"...
Maminky, nedejte se vynervovat, to si prostě jen tady přihřívá svou polívčičku někdo kdo se tímto oborem živí!

Zdravíme paní Řezníčkovou!
Chodili jsme k ní s naším synem. Byla úžasná. Náš Mates tedy měl jen ten problém, že byl lenoch a chtělo ho jen trošku popostrčit. Byla to docela legrace, když mě paní Řezníčková naučila jeden cvik a třetí den už byl tento nepoužitelný, protože Matyho postrčil natolik, že to dělal sám.
Děkujeme za péči, která byla super. Přesto doufám, že s Bětuškou ji nebudeme potřebovat ;o).

Marně bych pátrala v paměti, jak se vyvíjel můj dvacetiletý dyslektik, myslím ty nuance, které uvádí autorka článku. Jisté ovšem je, že jeho dyslexie z něj udělala štvance hlavně na základní škole, kde se nevešel do představ o tom, jak má dítko rychle psát a jak má sedět jako přibité.
Ny vyšších stupních neměl problémy, teď se chystá na VŠ. Nebylo by snazší zohlednit tyto skutečnosti ve vzdělávacím procesu, než cvičit s miminy, které to, jak někdo napsal "netolerují"?