Názory k článku Proč Adámka maminka nechce?

Když jste se vyjádřila o dětech jako o chásce, (které já jako chásku nevidím, ale pro mne to jsou děti na kterých se podepsali hlavně rodiče) a že používate jejich jazyk, tak jsem se nemohla vyjádřit jinak v poslední větě než jsem se vyjádřila. Až budete příště více specifičtějsí, budu volit jiná slova. Nicméně jako pedagog, kterých si rodiče váží, by jste se o dětech jako o chásce neměla nikdy vyjadřovat. Pro vás to jsou děti. Tečka.

Když to čtu, zní to naprosto strašně. Jsem ráda, že jsem ten dokument neviděla. Nechápu, jestli takové chování mělo dětem pomoci?Jaký byl smysl a poslání toho dokumentu?

Diskuse nebyla o tom, jestli hovoříme s dětmi zdrobněle a jestli s nimi máme doma legraci. Diskuse byla o tom, jestli je na místě, nebo-li vhodné, používání negativních výchovných metod. Podle tebe to není žádný výchovný přestupek.

Moji větu, že já bych s 18ti letým dítětem hovořila jako s dospělou osobou = věcně, stručně a srozumitelně, jsi překroutila na "studenou" každodenní konverzaci. Dobře víš, že se jednalo o věcné, stručné a srozumitelné poučení dítěte, aby nezapomínalo na slůvko děkuji, prosím apod. Nikdy jsem se nevyjádřila, že jako rodiče máme takto hovořit s našimi dětmi neustále.
(Mimochodem bych ani nedoporučovala takto hovořit s prodavačkami, či lékaři v ordinaci, pokud by neudělali nějaké profesionální faux-pas.)

No ona tedy osmnáctiletá slečna doopravdy poprosit už nezapomíná, já myslela, že to na ni nezanechalo žádné negativní následky...
Jinak já mluvím jako s dospělou nejen s tou osmnáctiletou, ale i s tou devítiletou..... Asi jsem nikdy nemluvila s dětmi nějak specificky a takový to "Už jsme se pěkně napapinakali a teď se vyčuránkujeme a půjdeme hajinkat" jsem nepoužívala nikdy. Není to prostě můj styl....
Bavím se s nimi jako s dospělými (i s těmi se často navzájem špičkujeme)... A doma do sebe v legraci rejpeme a máme (přesto? právě proto?) velice dobré vztahy. Není večer (přes den se málo kdy scházíme), abychom se společně něčemu nesmáli a myslím si, že většinou nemívají rodiny s pubochy (7 pád od slova puboši :-))) ) doma tak otevřené vztahy. Takže my si prostě nestěžujeme.... Ani my rodiče, ani děti...
Ale možná že namám pravdu a moje děti se budou ke svým dětem chovat špatně, ale to dnes fakt netuším.... Dělám v nejlepší víře to, co si myslím, že je správné a prozatím mi náš vztah, který s dětmi máme, dává za pravdu.
Hovořit s někým tak, jak ty píšeš, věcně, stručně a srozumitelně je zajisté správné, ale řekla bych dost "studené". Takže věcně, stručně a srozumitelně mluvím v obchodě k prodavačce nebo v ordinaci k lékaři, ale s dětmi si - i při běžné komunikaci - více slovně hrajeme....
S.

Ten pribeh je z knizky Nas Adamek, autorka je zena, jmeno nevim, ale kdyby to nekoho zajimalo, muzu to najit, tu knizku mame doma. Jsou v ni ilustrace od Heleny Zmatlikove a i jine lahudky typu jak je Adamek bit, jak se nenarodil, ale proste jen tak objevil a tatinek hajny, kdyz prisel z lesa, se strasne divil, srdceryvny pribeh o skritkovi Poradnickovi, co v noci musi uklizet hracky po vsech detech, co si je neuklidi samy, a place pri tom... Pamatuju si tu knizku velmi dobre, matka mi ji cetla a casto ji argumentovala. Profesi je detska psycholozka. Pamatuju si z detsvi vetu: "Kdyz budes (nebudes) tohle delat, nikdo te nebude mit rad." a podobne. Nechapu to dodnes uplne, jak mi to mohla delat.