Názory k článku Proč Adámka maminka nechce?

Já bych vaše neortodoxní metody nenazývala neortodoxními, ale spíše babičkovskými. Tvoje 18ti letá dcera možná rozdýchá tvoje impertinentní vyjadřování, ale tím ji vlastně učíš, jak se chovat k okolí. Tvým příkladným chováním ji již od malička vlastně říkáš, že je naprosto v pořádku hovořit s lidmi stylem, kterým s ní hovoříš. Ukazuješ jí, že to bude v naprostém pořádku hovořit takto k jejím dětem. Přitom autorka članku poukayuje, že toto je zcela nemístné v současné vyspělosti našeho státu. Nevím, ale já bych s 18ti letým dítětem hovořila jako s dospělou osobou = věcně, stručně a srozumitelně. Ale přirovnávat ji impertinentním tonem k mouše?...hmmmm

Já si tedto příběh také pamatuji ze školy, a to jsem do první třídy chodila na konci šedesátých let. Mně ale nebezpečný pro dítě nepřijde. Dítěti by opavdu asi nikdy maminka neměla říci: "Já tě nechci", ale to přece neříkám já svému dítěti, ale nějaká cizí maminka cizímu Adámkovi. Takže ten příběh není návod, jak vychovávat děti. Má to být poučný článek pro malé čtenáře, o jeho kvalitě lze diskutovat ale psychický vývoj dítěte nehrozí.

Vážení pisatelé, také jsem tento článeček o neposlušném Adámkovi četla a dnes ho čtu svým dvěma dětem 3+5 roků. Nevidím na něm nic ostudného, zlého, ubližujícího. Naopak musím pochválit ty své bystré děti, které hned po prvním čtení pochopily, co jim vlastně usnadní vstup do života - ono slovo PROSÍM. Vysvětlila jsem jim, že když od druhého něco chceme- ať již koláček nebo třeba hračku, tak zkrátka je moc hezké říct ono kouzelné a magické slůvko PROSÍM. A kupodivu moje děti pochopily, slovo prosím používají zcela běžně, tento článek je nijak nepoškodil, neublížil jim ani jim nesebral sebevědomí. I já když jsem v 1. třídě četla tento článek, nikdo mi k tomu nemusel dávat obsáhlou instruktáž a věděla jsem, že se po Adámkovi chce Prosím. Myslím, že se tím děti učí respektovat druhé, úcta k hodnotám a ohleduplnost. Moje děti nejsou nijak ublížené nebo zakřiknuté, naopak mají zdravé sebevědomí a na svůj věk jsou opravdu šikovné. Nedělá jim potíž vyjadřovat se v kolektivu dětí, ale i před dospělými.

mas velmi zajimavy postreh.

Muj nazor je ten, ze autorka nas chce upozornit, ze mozna i my doma nevedomky pouzijeme nespravnou vetu vuci detem, ktera muze mit na ne negativni dopad, aniz si to uvedomujeme. Neumime si stoupnou ze sveho tela ven a podivat se sami na sebe tak, jako se divame na vsechny okolojdouci, na kterych si vsimneme kazde chybicky. A nejhorsi je to, ze nase deti, ktere jsou nam nejblizsi musi nase nehezke a ponizujici vety poslouchat, misto, abychom je poucili jak rici dekuji, prosim atd. hezkym stylem. Jsme na ne jak srsne a pak se divime, kdyz udelaji neco z frustrace.

Simco - ja tedy opravdu nevim, JAK SI MUZES MYSLET, ze tvoje veta: "Jé, tady bzučí nějaká moucha, nebo co. Nebo jsi něco říkala? Prosím? Já neslyším!!!!" je vhodnejsi, nez knizni verze: "Kdo to tu křičí? To ty, kluku? Jdi pryč! Já tě neznám." Podle mne prirovnavani milovaneho ditete k bzucici mouse muze ublizit stejne jako "jdi pryc, ja te neznam". V obou pripadech jde o ponizovani deti a slapani po jejich sebevedomi. V obou pripadech je to NEGATIVNI vychovny system. Tvoje vychovne metody pouze presvedcuji tvoje deti, ze je nerespektujes a v duchu si mohou myslet, ze je i nemilujes. Ja osobne si myslim, ze autorka z komara velblouda nedela.

U nas doma pouzivame vetu: "Zapomel jsi nekde kouzelne sluvko." A trpelive opakujeme tuto vetu neustale do te doby, nez se slovicko "dekuji" zakoduje do detskeho mozecku a zustane tam permanentne.