Názory k článku Proč Adámka maminka nechce?

Ano,s tímhle souhlasím.Mému synovi je deset a taky dělá věci,které nejsou úplně správné.Prostě zkouší a objevuje.Pokud něco není v pořádku,vezmu si ho k sobě,dám mu pusu a vysvětluju mu,proč se to nebo ono nedělá a jestli ví,co udělal špatně.Nedovedu si představit,že bych řekla,ted tě už nechci,protože jsi nepozdravil sousedku.Naštěstí,co se týká zdravení a děkování,nejsou problémy,i když občas taky zapomene.Ale není třeba z toho dělat drama.Zase je ale důležité dítě pochválit za dobře vykonaný úkol nebo když sám udělá něco dobře bez jakéhokoliv upozornění.A taky si myslím,že dítě nás - rodiče a vůbec dospělé - hodně pozoruje a taky napodobuje,takže když za ním přijdu a poprosím ho,aby třeba vynesl odpadky,myslím,že pochopí,že slovo PROSÍM a DĚKUJU patří k životu.

Příběh z článku si nepamatuju, ale pamatuju si jiný: Chlapeček si nerad uklízel svůj pokoj a odmlouval mamince, když mu uklízení připomínala. Jednou, když ho maminka zase hubovala, napadlo ho, že takovou maminku nechce, vzal gumu a maminku vygumoval. Po čase mu samozřejmě došlo, že mu maminka hrozně chybí a moc se trápil. Tak vzal pastelku, maminku zase nakreslil a už nikdy jí neodmlouval.

Tak tahle pohádka zase kdysi vyděsila mě. Byla jsem si totiž jistá, že ta nakreslená maminka nemůže být jako ta původní (uznejte, když ji kreslil malý kluk...) ;-)

Tak já měla příběh o Adámkovi ve Slabikáři na 100%.
Zda ho měly i dcery to si nevzpomínám, ale neřekla bych....
Ale určitě na mne tento příběh nezanechal negativní následky. Bylo mi 6, standartní "prvňák", celkem průměrně "vzdělaný" ... :-)
Ale to, že Adámek nepoprosil mi bylo jasno. Takže maminčino "Jdi pryč, ty nejsi můj Adámek" jsem chápala přesně tak, jak bylo myšleno.
Asi tak, jako naše holky chápaly, když jsme jim říkali: "Jé, tady bzučí nějaká moucha, nebo co. Nebo jsi něco říkala? Prosím? Já neslyším!!!!" když zapoměly poprosit. Bylo to samozřejmě ve věku, kdy už jim bylo x-krát řečeno, že musí poprosit - poděkovat. A holkám bylo určitě jasno, že jsme neohluchli, ale snažíme se jim naznačit, že s jejich projevem není něco v pořádku....
Řekla bych, že se v daném případě dělá z komára velbloud. Beru, že je třeba ochránit křehkou dětskou psychiku, že by jim rozhodně rodiče neměli říkat "Jdi pryč, nemám tě rád/a", ale že by zrovna tento příběh ohrozil u čtoucích prvňáků jejich pocit jistoty v jejich rodině, to si rozhodně nemyslím.
S.

Tento článek ze školní učebnice si taky pamatuju. Slouží kromě procvičení čtení k navození rozhovoru s dětmi o společenském styku, základních pravidlech slušného chování. V nadsázce bych neviděla nic špatného, v literatuře je jí spousta a to i v dětské literatuře. Představa vlka z Červené karkulky požírajícího babičku, holčičku a potom rozpáraného, je pro mě mnohem horší než pocit, že mi maminka vyhubuje byť takovýmto způsobem za to, že neumím poprosit. I děti jsou schopné pochopit, že ne vše je myšleno doslova. Jak už psal někdo výše, správná reakce tatínka vnáší do příběhu klid a jistotu. Opravdu bych z tohoto článku z učebnice nedělala případ pro psychologa, myslím, že svůj účel v knize plní. Pokud chcete, tak si knihy svých dětí pročtěte celé pozorně, najdete mnoho "zajímavějších" případů, na kterých lze i dětem ukázat omylnost celého světa. Nebojte se, nijak to ty naše ratolesti nepoškodí.

Dagmarjano,

treba u nas doma manzel cte (ted pisu o klasickych tistenych knihach) mnohem vice nez ja. Presto pravopis obcas pomota tak, ze ziram, co to napsal - treba prave spodoba (s/z), nebo y/i. Takze u nas v rodine "fixace pravopisu" - nebo jak to nazvat - ctenim urcite nefunguje.