Názory k článku O sněhu a slušném vychování

Hehe... budem se trumfovat jo?
Z mojí třídy na střední má jako první děti kamarádka, která měla doma model "nesmíš, protože jsme starší a prostě to říkáme, náš dům, naše pravidla". Otěhotněla natruc s klukem, za kterým ve dvaceti "utekla" z domova, problém byl v tom, že jeho jedinou předností bylo to, že nebyl její otec a že byl "to místo, kam utéct". Ještě v těhotenství ji začal fyzicky napadat, připravil ji o úspory, tak se vrátila k rodičům. Vysokou dostudovala i s dítětem, má to jenom malinkou chybku, ačkoli je nadaná výtvarnice a byla přijata na vejšku na výtvarná umění, rodiče ji donutili vystudovat ekonomku (bydlíš v našem domě, jsi naše dítě, my určujem pravidla, ty budeš ekonom a hotovo). No a takhle nějak v tom lítá dodnes už strašný roky. Má práci kterou nesnáší a střídavě bydlí u rodičů od kterých se vlastně nemůže odtrhnout a u pochybných známosti."

Reagovat na tento prispevek a zacinat slovy:


O tu hloupou divku a jeji zivot uz tu vubec nejde. Jde tu jen o zivot jejiho ditete.

je neuveritelne!!! Ta holka, maminka je nestastna. Pokud je matka nestastna, dite stastne take nebude. Detem jde o stesti jejich rodicu, za tim si stojim. Tem nejmensim mozna ne, protoze o tom jeste nepremysleji. Ale uciti napeti a smutek z rodicu a to je ovlivnuje opravdu hodne. A az bude ditko starsi a uvidi maminku otravenou praci, zoufalou z bytove situace, neustale deptanou nechapajicimi rodici a neuveritelne osamelou, rozhodne se nebude citit dobre, pokud je mu dano jen trocha empatie.

A nakonec. Nazvala jste Anglii puritanskou zemi. Doporucuji, abyste si nasla informace o tom, kolik je zde tehotnych divek ve veku pod osmnact let, kolik se zde rocne provadi potratu atd. Srovnani liberalniho Ceska s puritanskou Anglii pro me vychazi jednoznacne ve prospech liberalismu! I kdyz, mezi nami, Anglie opravdu neni to, co byvala. Asi mate trosku zastarale informace, hodici se presne k vasim zastaralym nazorum.

Víš, tohle je trochu jiná situace než jak to probíhalo u nás když jsem já byla v tom věku a pak když to začalo s naším potomstvem.
Moji rodiče znali moje přátele, přinejmenším z vyprávění když už (ještě) ne osobně... takže když u nás někdo byl poprvé, vlastně to nebylo nikdy úplně "naslepo"... rodiče věděli kdo to je a odkud... že tohle je moje nej kamarádka spolužačka z gymplu (znali i její rodiče) a přijela za mnou na víkend nebo kvůli vypracování nějakého projektu do školy a že přespí... nebo že tohle je kamarádka ta a ta, kterou znám ze sportovního družstva a já jsem ji (poté co jsem to předtím doma konzultovala) přivedla protože druhý den brzo ráno jsme jeli na turnaj a ona se neměla jak dostat ze své vesnice na sraz, tak nás táta obě ráno zavezl na nádraží... Spali u nás i dva mí kamarádi (to mi bylo 17), kteří byli z druhého konce republiky, ale naši věděli kdo to je, odkud jsou, odkud a jak dlouho se známe a já jsem pořádala (rodiči schválený) víkend pro své přátele, ukázala jsem jim okolí, vykládali jsme, pouštěli si muziku; spali jsme všichni v mém pokoji (tedy sdílela jsem pokoj s mladší sestrou, ale ta zrovna byla u babičky), dlouho do noci jsme JENOM povídali...
Když u nás prvně spal můj muž, tak to jsme spolu ještě nechodili. Byli jsme jenom kamarádi a on nám přijel pomoct s jistou stavební prací, která dost hořela a mámě vypověděl na poslední chvíli pomoc zedník kterej to měl udělat... takže jsem dostala za úkol sehnat nějakého fyzicky zdatného známého nebo spolužáka co nám s tím píchne... no a práce se protáhla, skončili jsme v 10 večer (léto, ještě světlo...), jemu už nejel přípoj k nim domů, tak bylo jasné, že u nás přespí... ale nenapadlo by mne vymýšlet "zlepšováky" typu že nutně potřebuju s ním spát na jedné posteli. Je to kamarád, přijel za nějakým účelem (JINÝM než jenom přespání), pomohl, večer jsme pak všichni poseděli (i s rodiči), poklábosili, pak si šli spát všichni do svých postelí a kamarád spal na rozkládací pohovce v obyváku (ségra byla doma).
V době, kdy jsme spolu už chodili, začalo to na vejšce, jej naši už dost dobře znali, já jsem se záhy nastěhovala k němu a všem přišlo naprosto samozřejmé, že když jsme přijeli k našim, tak jsme oba dva spali na oné velké pohovce v obýváku (bydlíme v domku, máme obyvák v přízemí, ložnice rodičů a sestřin pokoj jsou v patře, takže my jsme měli soukromí a zbytek rodiny taky.. no a co se týče toho samotného souložení, tak to v onom obyváku v domě rodičů proběhlo asi tak třikrát za celé roky).

Kdyby za mnou přišel syn s tím, že si dnes přivede cizí "kamarádku" a je nutně potřeba aby s ní přespal v pracovně na společném lůžku, tak nejspíš řeknu "chlapče dobrý pokus, ale takto se to nedělá". To já rozhodně nepovažuji za standartní situaci... přivést někoho úplně cizího JENOM na přespání A ŽE NUTNĚ MUSÍ PŘESPAT S MÝM DÍTKEM V JEDNÉ POSTELI. Ne kvůli tomu aktu přespání dvou lidí v jedné místnosti... ale kvůli tomu náhlému přivedení naprosto cizího člověka a neochotě nám jej představit, mluvit o něm atd.
Tedy u nás bylo povoleno mít návštěvu jakéhokoli pohlaví přes noc. Nevidím žádný problém v tom, aby v jedné místnosti s mým dítětem přespala osoba opačného pohlaví. Ale mí rodiče mé návštěvy znali, věděli o nich předem, návštěva se nepřijela "jen vyspat"... ale třeba na víkend, na pokec atd. No a stejně tak jsem já vždycky předem znala toho, kdo přespal u nás.

Takže na Tvého syna bych asi reagovala taky tím "kamarádku neznáme (jakto?), máš nějaký konkrétní důvod proč s ní potřebuješ spát zrovna v pracovně?". To, že nechce říct, jestli to je kamarádka nebo partnerka by mne zarazilo, já jsem neviděla důvod říkat rodičům o svém partnerovi že je to "jenom kamarád" a moji rodiče taky automaticky nepředpokládali, že ten o kom jsem řekla že je jenom kamarád je něco víc a já to před nimi tajím (proč proboha?).

Nevidím problém, aby u nás téměř kdykoli někdo přespal (a v zásadě mé jediné omezení je aby se hosté vešli a když jich bude víc než máme spacáků, aby si přivezli své vlastní). Mám návštěvy ráda (nebývají to cizí lidé, jsou to vždy NĚČÍ přátelé... moji, manželovi, synovi... a je nějaký důvod proč přijeli... někdo z nás je pozval na víkend, na večeři), večer poklábosíme, uděláme třeba dobré jídlo, s hosty je veselo. Ale to automaticky neznamená, že si u nás podávají kliku pro mne naprosto cizí lidé a že u nás vládne totální anarchie a cochcárna.
Třeba tchánovci to ale mají jinak. Nemají moc přátel, mají rádi svůj klid a kromě mne jim v domě asi cizí člověk nikdy nepřespal :o) Když slyší, že jsme měli s manželem na víkend doma kamarády, tak si klepou na čelo. Jejich krédo je "návštěva po dvou dnech smrdí". Pro ně ideální návštěva je taková, která přijede jednou za rok na kafe a za hodinu se dekuje, hlavně ať se moc nezdrží. Mně to přijde málo, přátelé bydlí většinou po různých koutech republiky, vídáme se vzácně, takže jet "na kafe" není moc efektivní, když už tak se prostě uspořádá nějaká pořádná večeře, jede se na celou sobotu atd. No každý to máme nějak.

Jinak u mojí nejlepší kamarádky ze střední to chodilo taky tak nějak podobně jako u nás. Já jsem u nich spávala celkem často... po divadle když mi ujel autobus do naší vesnice, nebo jenom tak, ale nebylo to "dcera má návštěvu a je s ní zavřená ve svém pokoji a snaží se být co nejvíc nenápadné". Mám dodnes dobré vztahy s jejími sourozenci i rodiči... když jsem tam byla přes noc, snídali jsme všichni společně stejně jako to dělali oni každý normální den, povídala jsem si normálně s jejími rodiči o všem možném (dokonce mi nabídli tykání). Když si Dana domů přivedla svého přítele (a bylo jasně pojmenováno, že je to přítel, proč mlžit o nějakém kamarádovi), tak jim přišo samozřejmé, že u nich občas přespí, že se s tátou budou bavit o fotbale, že třeba taky popřeje mámě k svátku, že s ním prostě počítají, že je přijat do dění rodiny a není to jen "dceřina soukromá návštěva, které se nejlépe všichni musí vyhýbat a o kterou se bude starat ona sama".

Tak takhle nějak si to představuju a takto se přespávání praktikuje u nás.

No, pravo na to bezesporu mas, to jo, a povinnost...nevim. U nas to bylo nparosto normalni...kamaradi, pozdeji i pratele u nas prespavali docela bezne - hlavne proto, ze povetsinou byli i z jinych mest a tak... ja v sedmnacti jela do Francie a byla tam tri roky, na intru jsem byla od 15 - a ani pri nejlepsi vuli nejde, aby vychovatelky "uhlidaly", x celkem vynalezavych pubertaku...takze kdo mel jakysi solidnejsi zaklad zodpovednosti, ziskany treba postupnym povolovanim otezi a tak, byl na tom daleko lip nez 14-ti 15-ti lete dite, ktere se najednou ocitlo v temer nicim nelimitovane svobode...no, videla jsem na vlastni oci veci, nad kterymi jsem zasla, a myslim, ze rodice by to nenapadlo ani v tom nejbujnejsim snu.. :-]

Podle mě neexistuje větší důvěra mezi dcerou a mámou, když si o antikoncepci a radu dcera přijde právě domů k mámě. Myslím, že máš doma hodně dobré vztahy. Já mám dcery ještě malé, ale syna mám sedmnáctiletého. Bohužel si nějak úplně nerozumíme. On odmítá jakýkoliv rozhovor na toto téma. No tak si říkám, že až to přijde, tak se snad obrátí aspoň k tátovi, když ne ke mně. Nechci to hrotit, třeba ani není co. Jen jsem někde výše psala, jak jsem se zachovala, když chtěl, aby u nás přespala jeho kamarádka. Nejdřív jí chci poznat, seznámit se s ní, potom u nás třeba může někdy spát.

To jsi vystihla fakt dobře, že argument "já vydělávám, já platím nájem..." vyvolává pocit bezmoci a já dodávám, že i ponížení. Opravdu se snažím, abych to dětem neříkala, přesto si myslím, že mám právo i povinnost rozhodovat o tom, kdo u nás bude spát a kdo ne.
S tím šetřením na důchod bych to u sebe takhle ráda viděla, vím, že bych tak svým dětem pomohla, nemusely by mít pocit, že mi MUSÍ ve stáří pomáhat a nebo bych se vyhnula eventuálnímu odmítnutí. Nejlepší varianta - našetřit dětem, pomoct do začátku, pak šetřit sobě do důchodu, ještě platit hypotéku, soukromé školy, kroužky...Pak to se mnou šlehne, protože taky nevím, jak normální smrtelník, kterému se daří prostě "jen" průměrně, tohle může zvládnout :)