Názory k článku Sbírejme doklady o životě dítěte i rodiny

Stará shnilá okna prosím! Normálně bych neryla, ale vím, jak jsi sám kritický k druhým a to já pak vyžaduju i přísnost k sobě :o)))

Přesně! K tomu ještě hromady pidipracholapů jako dárečků (keramická těžítka, plyšáčci, ....) Cítím se hrozně, když to po čase vyhazuju, ale co s tím? Děsím se už předem, když dostanu takový jednoúčelový dáreček. Přesně vím, jak skončí.
A s tím harampádím úplně chápu. Takhle to má babička na chaloupce taky. Dědit z děda na otce a syna krásný poctivý stůl v chalupě je moc hezké. Ale mýt nádobí stále jedněmi převálečnými kalhotkami je prostě eklhaft...:o)))

Souhlasím. Moc pěkný článek pohlazující po duši...
I já jsem samozřejmě takovou sběratelkou. Určitě se nedá schovávat všechno, myslím že by nám potom nestačil ani byt o velikosti 10+1, ale pár věciček schovaných po mých dětech mám.První botičky, obrázky,kamínky z výletů, vodu z moře... Mezi mé "skvosty" patří jeden z prvních obrázků mého staršího syna kreslených ve školce, na kterém se krásně usmívam. Zdobí mi obývací pokoj a je pro mě cennější než jakýkoliv obraz malovaný těmi největšími umělci. A v kuchyni máme zase zarámovaného anděla Heřmana, který tady nad námi drží svá ochranná křídla.
A na fotkách, na těch jsme úlně závislí. Má babička si dělá legraci, že až nebudeme mít na chleba, můžem okusovat ty naše kvanta alb...
Starší syn ten si sbírá kdeco, jízdenky, vstupenky, ústřížky z časopisů, obaly od věeho možného. Čas od času mu ty jeho sbírky musím protřídit, ale ty největší "cennosti" nechávám.
Už se těším, až mou sbírku rozšíří i můj mladší syn. To pak teprve budu mít galerii... Tu nejkrásnější na světě.

jako kdybys popisovala "vlastnictvi" meho tchana po sobe a jeho rodicich.
taky musite mit doma nefunkcni lednicku 30 let starou? smula je, ze on se tohle vsechno snazi mit ne v domecku, ale v prazskem 2+1.

Ano, schovávat vzpomínky, ale s mírou.
Dřív maminky a babičky všechno schovávaly... nesmělo se vyhodit rozbité autíčko a panenka po dítěti, ale nesmí se vyhodit mixér který dosloužil před 25 lety, nesmí se vyhodit obrázek který vyhrála babička v roce 1968 v tombole na hasičském plese a který se nikdy nikomu v rodině nelíbil a 39 let zavazí v komoře, nesmí se vyhodit stůl se třema nohama a prolomenou deskou, nesmí se vyhodit nůžky se zlomeným hrotem, nesmí se vyhodit (nebo dát někomu kdo by to využil) 4 kila knoflíků, které babička za život "zachránila" ze starého oblečení, nesmí se vyhodit prababiččin králičí kabát, který už nikdo nikdy nebude nosit a je zaprášený a prožraný od molů, nesmí se vyhodit pytel plyšáků po mamince, jehož obsah byl její maličkostí vydatně oslintáván před xx lety po dobu 2 let a po několikerém navlhnutí při skladování je tak proplesnivělý, že je to dnes spíš biologická zbraň než vzpomínka, nesmí se vyhodit žádný z předmětů, které shánčlivá babička dovezla v posledních 10 letech z reklamních prezentací (nekrájející nože, nehrající rádia, čajové servisy ze kterých nikdo nechce pít), nesmí se vyhodit pytel azbestu, který si děda schoval na půdě, nesmí se vyhodit nic... prarodiče žijí v baráku plném věcí, které za život nahromadili, nemají na nic čas protože neustále přeskupují hromady předmětů, které se na ně sypou při otevření každé skříně a jejich dcery se děsí dne, kdy rodiče opustí tento svět a ony budou muset vyklidit 3 kontejnery harampádí, které pro jejich rodinu nemají a nikdy neměly duševní hodnotu.

Není to tak, že by dnešní maminky všechno prostě vyhodily bez ohledu na potenciální sentimentální hodnotu daného předmětu... myslím, že schovávat ano, je fajn, když máme doma šuplík s "poklady po mámě"... ale když to není šuplík, když jsou toho dvě skříně v každé místnosti, když se člověk ve vlastním domě nemůže pořádně nadechnout protože je v beznadějně plném skladišti všeho co se v posledních 40 letech nesmělo vyhodit, když tráví od dětství každou uklízecí sobotu oprašováním tretek stojících v četných poličkách které jsou "něčí vzpomínkou na něco" místo aby si povídal s rodinou nebo podnikli společný výlet... když je člověk fixovaný na hromadu věcí které možná představují jeho vzpomínky místo toho aby se zaměřil na současné a budoucí vztahy s jeho blízkými, s rodinou... tak si můžete říkat co chcete, ale podle mne je něco špatně.

Člověk potřebuje ukotvení, několik předmětů které jej vážou k minulosti, ale nepotřebuje hromadu artefaktů, která jej tíží a tlačí k zemi a nedovolí mu jít dál.