Názory k článku Události před narozením a jejich důsledky

Diky, Sally.
Přikláním se k Vašemu nápadu... S čísly a statistikou se má zacházet opatrně. Nárůst o 300% přeci může znamenat také to, že se jeden rok narodilo jedno dítě s formou autismu a jiný rok 4. A další rok nemusí být žádné...

Závěry přednášky mi připadají také zveličené a především zobecňují něco, co se zobecnit nedá. Sice je článek míněn jako doporučující a ne závazný, ale...

Jistě takový článek potěší ženy, pro které je umělé oplodnění jedinou cestou k vlastním dětem (biologicky... na adopci jsem samozřejmě nezapomněla). A dodá jim ten pořebný klid do již tak zkomlikovaného těhotenství.

Také je diskutabilní otázka přirozených porodů a porodů doma. Do toho se pouštět nechci, jsou známé dvě +/- nesmiřitelné skupiny... Je mnoho maminek, které takový porod chválí. Určitě se ale najdou i takové, jejichž děti by bez včasného zásahu zdravotního personálu v nemocnici nepřežily...

Závěrem: spousta statistik a výzkumů vznikla jen proto, že jejich tvůrci nenašli lepší uplatnění (na nic jiného se nehodili). Statisitka se totiž dá našroubovat na cokoli, pokud se chce. Nebyl by problém udělat statistiku (a dokonce celosvětovou) např. jestli matka autistických dětí před porodem žila ve městě/na vesnici, v domku/bytě/jinde a z toho pak vytvořit závěr typu 75 % autistických dětí se narodilo ženám, které před porodem žily ve městě a v bytě :-)

Mili, úplně mi běhal mráz po zádech, když jsem tvůj článek četla. Dovedu si představit tu bezmoc rodičky, když jí "přemoudří" doktoři tvrdí, co je pro ni nejlepší, co vlastně rutinně dělají. Tady se bohužel ukázalo to, že na doktory nikdo nemůže, že jsou vlastně PÁNY ve svém oboru. A když se stane chyba ? ...No to se stane přece, ne ? Ale kde je zodpovědnost ? ...Jen bohužel jedna holčička mohla žít mezi námi...

Káťo,

ten strach máte až po přečtení tohoto článku?
Pokud ano, pak mám pocit, že jste toho asi o těhotenství moc dopředu nevěděla. Že Vás všecko to "špatné" zaskočilo nepřipravenou.
Ani teď Vaše líčení těhotenství, porodu a všeho kolem nevypadá na to, že byste byla se vším srovnaná. Pořád ty zážitky nějak zpracováváte (tak jako ostatně zpracovává tohle všecko každá maminka), ale nejradši byste to podle mě neřešila, zapomněla na to, co bylo, a pak se snadno stane, že Vás takový článek "rozhodí".
Jasně, všecko to pro Vás bylo náročné a traumatizující, na takové zážitky se nedá vzpomínat s úsměvem. Řadu věcí jste třeba ani změnit nemohla, takže si ani nemůžete něco vyčítat. Na druhou stranu ale, kdybyste měla ve správný čas správné informace, pak byste tím vším tolik netrpěla, třeba byste našla i "na tom zlém něco dobré", objevila pro sebe nějaké důležité poselství do budoucna, ale to už zabíhám moc daleko. Chci tím říci, že se můžete pokusit změnit pohled na některé věci, které Vás potkaly.

A ve vztahu k článku - autorka se zúčastnila Sympozia, jehož obsah a závěry jí připadaly důležité, proto je shrnula a poskytla k zamyšlení i dalším, ke kterým by se třeba nikdy nemusely dostat. Na závěr je doplnila svojí osobní zkušeností, čímž jasně naznačuje, že ne vše, co se událo "špatně" je jednou provždy dané a nenapravitelné. Záleží jen na nás, jak s tím budeme pracovat, jak o tom budeme přemýšlet...

A ve vztahu k těhotenství, porodům a mateřství jako takovým je to pořád o tom stejném - naučit se rozlišovat, co změnit můžeme a co ne (např. se můžu snažit mít toho správného partnera, pohodové těhotenství, žít zdravě, myslet pozitivně, vyhýbat se negativním lidem, rozhodovat si o zákrocích, s nimiž nesouhlasím.... , ale už nemůžu "vzít zpět" to, že jsem otěhotněla s někým, kdo svoje otcovství nakonec neustojí, nebo některé zdravotní obtíže - ty zpravidla odrážejí celkový stav našeho bytí a cítění...). Dělat věci vědomě, přemýšlet o nich, nenechat se "vláčet osudem" ani druhými lidmi (např. konkrétně lékaři, zvlášť pokud s jejich postupy a přístupy nesouhlasíme), nezříkat se vlastní vůle, vlastní intuice...

Držím Vám palce, aby Vám Škubánci :-) dělali jen samou radost.
A sama sobě, aby můj příspěvek nebyl mylně pochopen :-)

Mili, co jsi napsala, je hodně smutné a je mi líto, že to takto skončilo. Mám podobnou zkušenost, ale nakonec všechno dopadlo dobře, teď vím, že jsem měla i s chlapečkem vlastně ohromné štěstí i přes všechny chyby a strašný přístup personálu. Porod mi byl taky vyvolán předčasně, neobjasnili mi proč, byla jsem zdravá, dítě taky a nepřenášela jsem. Porodní bolesti nastoupily velmi rychle a byly hodně intenzivní a já se neotvírala, po 16 hodinách utrpení mi píchli ještě něco, načeš jsem se otevřela a PA mi hupsla na břicho takovou silou, že kluk ze mě vylít a já se strašně potrhala. Kluk, chvíli po porodu, asi z toho šoku nebo co, přestal dýchat, museli ho oživovat a odnesli ho pryč, viděla jsem ho až za tři dny. A co jsme si z toho odnesli? Já šok, strašné vyčerpání, bolesti ještě půl roku po porodu a noční můry. Kluk je dizgrafik, dizortografik (není schopen nic napsat, co by se dalo přečíst a bylo správně), trpí nespavostí a depresemi. Myslím, že článek má v mnohém pravdu.

I já mám dítě s autismem, věnovala jsem se mu maximálně, těhotenství ani porod neprobíhal nijak zvláštně, kojen 2 roky. 2.dítě na tom bylo hůř, stěhování, péče o 1.dítě, v těhotenství u mě mononukleoza a krize s partnerem, nic moc a mladší sourozenec přežil bez autismu. Ta teorie se hezky čte, ale skutečnost moc neodpovídá.