Názory k článku Chválením nic nezkazíte

Myslím si, že to slyšelo doma od maminky, od babičky apod - normálka citové vydírání. Podle mě si neuvědomuje obsah.
Předevčírem jsem seděla na gyndě a byla tam maminka asi s tříletou holčičkou. Holčička pobíhala a pak se přišla pomazlit a řekla mazlivě mamince : "ty jsi kráva" Maminka ji řekla "ty jsi ošklivá holčička" a holčička ji řekla : "však ty taky"

Absolutně souhlasím s článkem - jsem vychovaná na bázi příkazů a zákazů, pochvala byla doma opravdu výjimečnou záležitostí.... Teprve teď, v 30ti letech mi to dochází, jak je to špatně, že si vůbec nepamatuju, že by mě někdo chválil. Vše se bralo jako samozřejmost - dobré známky, slušné chování a běda ti.... Žila jsem v jednom stresu, který mi ale připadal normální. Až manžel mě vyvedl z omylu, že to tak má být. Po narození našeho syna jsem nejdřív nechápala, když mu tleskal za první namalovanou čmáranici a chválil za to, že krásně spinkal. Přišlo mi to trapné - ale teď už to praktikuji také. Myslím, že to co popisuje hned první reakce (americká výchova) je právě spíš ten můj případ - dětem chybí láska, cit jako takový a kontakt s rodiči, takže se snaží po svém nějak projevit - i když negativně.... Navíc na JOnášovi pozoruji, že když ho pochválím - momentálně např. za to, že se nepočural, vidím, jak je spokojený a jak na to vlastně čeká, jestli maminka ví, že on se snažil....

Taky hválím. A za blbosti, ale vždy za něco kladného. Třeba když musím děti vzít někam na úřad a oni jsou hodný, tak o tom večer vyprávim tatínkovi a ten je pochválí znovu. Nebo celkove staršímu synovi večer řeknu, že byl celej den moc hodnej a že se mi to tak líbí a že mam radost a bude se mi hezky spát.

Cválím jeho čmáranice, protože jinak bych kreslila místo něho pořád já.

Chválím ho, že vyleze na skluzavku, na kterou vylezou o rok mladší kluci, ale on je chduák nešika po mně.

Děti nebiju, už vůbec ne vařečkou, sem tam plácnu, ale vyjimecne. Jsem přísná, když děti jen do někoho strčí nebo se chovají nevhodně, tak po prvním napomenutí odcházíme z písku, z herny...... Nesnášim zle se projevující děti jejichž laxní matky co si čtou na lavičce noviny a nezajímá je že jejich dítě někde škodí. Zle se projevující děti, u kterých vidím, že se je maminy snaží zkkrotit mi nevadí ani trochu. Většinu dětí napadne nekdy majznout toho druhého lopatkou, ale musí tam být reakce ze strany rodičů. prostě musí. Takže dítě, kteý třeba bije děti a jeden den se mu "povede" nikoho nepraštit, bych klidně večer pochválila, že byl hodnej na děti a že tak je to správný. A po pár dnech bych mu koupila nejakou blbost. Nebo upekla, to je fuk, prostě hmotná odměna.

Mně tatínek vytknul v 1. třídě, že moje obrázky nemají perpektivu a že ty stromy vzadu musí být menší. Nemyslel to určitě zle, ale to zklamáníí si pamatuju dodnes. Nikdy me nechválil (a nechválí - den po porodu mi řekl, že jsem nějaká malá a silná - měřím 175 cm a den před porodem jsem vážila 75 kg), protože jsem dělala školácké chyby v angličtine a on mulivil perfektne, dělala chyby v diktátech a on je lingvista... :-( Dopadlo to tak, že jsem za ním nepřišla s žádným problémem, jsem se bála, že tohle přece musím vědet a umet sama. V osmi letech při výhledu z pražského hradu nechápavě kroutil hlavou, že si nepamatuju, kterej je jakej kostel. Já to tušila, ale bála jsem se mu to říct, že to bude špatně ne že by mi vynadal, ale prostě by "měl kecy".... no bych mohla vykládat. Až na gymplu, když jsem překvapivě odmaturovala jako nejlepší ze třídy jsem ho téměř rozplakala dojetím, že má tak chytrou dceru. Pak přišlo zklamání, že mě nevzali na vejšku a je to tady dodnes. Nic neumim, jazyky, jsem necílevedomá...... Ježíš jak mě by tenkrát nějaká pochvala pomohla. Nešel mi tělák a táta mi říkal naše nemehlíčko. No nic.

POCHVALA JE PROSTĚ NEJ. At detem nebo v práci nebo pro manžela......

Ahoj Fisperando, už druhý den musím napsat, že ti dávám za pravdu :o)))), taky si myslím, že pokud dítěti ve správně zvolenou chvilku řeknu: "jsem na tebe tak pyšná!", nic nezkazím.
Z vlastní zkušenosti vím, co všechno jsem se snažila dělat, jen abych doma dostala pochvalu (až jsem ze sebe dělala kolikrát blbce), která ale nepřicházela, moje sebevědomí bylo na bodu nula. Tak nějak jsem vycítila, že taťka mě (ale v duchu) chválí jen, když jsem přinesla na vysvědčení samé jedničky a odmaturovala jsem taky ze samýma. Zato shazovat, to umí dodnes ideálně. Jsem člověk, který umí odpouštět, takže vycházím s rodiči výborně, ale oč snadněji by se mi šlo do světa, kdyby na mě byli jiní.
A proto, svoje holky chválím, občas i rozmazluji, ale to neznamená, že by nebyly slušně vychované. Spíše naopak

Já s článkem souhlasím. Pozoruju výchovu dětí u známých, a většinou pochvala dítěte tam opravdu chybí. Dominují příkazy, zákazy, případně zaměření se na to, co je špatně. Z takových dětí pak vyrůstají lidi bez sebevědomí, který je fakt těžký v některých případech snášet a jejich chování nerozumím, nebo mě rozčiluje.
Znám taky spoustu krásných holek, který si nabalí ty největší grázly, a ještě sou rády, že s nima někdo vydrží. Vůbec ani nepomyslí na to, že by mohly být hezký, nebo že by je ostatní mohli pro něco obdivovat. Je to důsledek malýho sebevědomí a takový člověk nikdy v životě nebude šťastný, protože vždycky bude chtít ostatním něco dokazovat. A to je špatně.