Názory k článku Bojím se, že tě ztratím...

Psycholog je opravdu na pojistovnu, pro pacienta zdarma. Vas rodinny lekar by Vam mohl byt schopny nejakeho / -ou doporucit. Ja jsem misto hledani konkretniho psychologa v krizove situaci pozadal sveho rodinneho, drive obvodniho, lekare prave tak. Neplatim ani regulacni poplatek 30 Kc. Pacienta bere vazne (kdyby se vysmival problemum svych pacientu, dlouho by asi psychologem na dobrem pracovisti nebyl; a clovek ho muze opravdu zmenit jako menime lekare). Obtiznym obdobim opravdu dokaze cloveka provest. Z vlastni zkusenosti vim jak profesionalni zpetna vazba cloveku pomuze. Drzim Vam palce.

Prožívala jsem podobné situace, které popisujete. Neustálé deptání z partnerovy strany. Ale s odstupem času, vidím vinu také na mé straně - neuměla jsem říct ne, bohužel ani na nabídku sňatku, i když jsem ji dlouze rozmýšlela. Vyčítal mi první poslední, málo peněz, tak jsem si našla další práci po večerech, byla jsem v celodenním zápřahu, studium, práce, večer práce. Ale to se mu taky nelíbilo, najednou že peníze vlastně nepotřebujeme, protože jen příjdu hned spím. Vyčítání nákupu oblečení za 500 snad po půl roce první hadřík, ale pán si koupí bundu za 10000! A já na to nic... Nyní jsem v rozvodovém řízení, mám milujícího přítele, se kterým jsem opravdu šťastná!!! Proto Vám radím, nestojí to za to, i když rozchod je těžký, je těžké se vyrovnat s životem otočeným o 360°, ale věřte i samotné Vám bude líp :)"Je třeba prožít to špatné, abychom si poté vážili toho dobrého"

Ahoj všem, co mi zde odpověděly od doby mého prvního příspěvku a všem moc děkuji.
Naposledy jsem sem psala, že se se mnou přítel rozešel. V současné době jsme zase spolu... Vydrželo mu to týden a pak mě začal prosit, ať se k němu vrátím... Jak asi tušíte - vrátila jsem se.
3 týdny bylo vše skvělé (jak také jinak), pak opět začal ochládat v sexuální oblasti a jde to vlastně tou "klasickou cestou" jako dřív, jen o hodně zrychlenou. Pravdou je, že se tentokrát opravdu alespoň trošičku snažil. Občas. Nicméně po tomto víkendu je vše zcela ve starých kolejích a mám pocit, že již velmi záhy přijde jeho obligátní: "samotnému by mi bylo lépe"...
Vím, že jsem udělala chybu, asi jsem se neměla vracet, ale nalhávala jsem sama sobě, že tentokrát budu silnější, že nedám na jeho prvotní řečičky a sliby. říkala jsem si, že budu ještě nějaký ten čas bydlet u matky a s ním se budu zkrátka jen "vídat", abychom do toho nespadli hned znovu. No, realita byla pochopitelně někde jinde. Po jeho druhém: "tak přece zůstaneš u mě přes noc" jsem kapitulovala a s myšlenkou, že on přece není tak hloupý a asi si to v hlavě srovnal... bla, bla, bla jsem prakticky ze dne na den zůstala opět u něj natrvalo. Mea culpa. On ví, že mě má jistou, a že mu stačí se se mnou pěkně pomilovat, zašeptat nějaké to hezké slovíčko a můj mozek vypne.
Asi jsem ztracený případ. V poslední době jsem x krát brouzdala po nějakých internetových stránkách, kde bych našla pomoc, třeba i začít jen anonymně po mailu, ale vždy to nakonec vzdám. Já nevím proč. Uvědomuji si naprosto jasně, že bez odborné pomoci to nezvládnu. Už jsem v takovém stavu, že poslední dny, pakliže jsem doma s přítelem, jen brečím a brečím. Z hlediska mých pocitů, toho, co z jeho strany jsem schopná unést, je to ještě horší než dřív. Mám tím na mysli, že jsem mnohem méně odolná. Možná je to tím, že můj přítel si nyní ještě nachází nové argumenty, jako třeba že jsem naprosto nesamostatná, nezodpovědná, neumím hospodařit s penězi, také jsem nafoukaná (podotýkám, že ve skutečnosti jsem opravdu typ člověka, který ještě nedávno měl problém např. cestovat hromadnou dopravou, kvůli svému nízkému sebevědomí, kvůli tomu, že se na mě každý určitě bude dívat...) a také mě nemůže vzít ani mezi své známé (po roce známosti mi nepředstavil ani jediného svého kamaráda...), protože bych se na ně určitě povyšovala a pohrdala jimi. Nechápu to, opravdu nechápu, odkud tyto jeho názory na mě pramení. Realita je naprosto někde jinde a kdyby se jen trošku zajímal také o někoho jiného než sám o sebe, musel by přece už dávno poznat, jaká jsem, ne? A také prý si hraji na něco, co nejsem. Ve skutečnosti jsem podle něj "socka", co si hraje na to, co bývala dřív. A vypadám prý až moc dobře a on má problém se mnou byť jen vyjít na ulici, protože vypadám, jak vypadám. Realita je taková, že vydělávám cca 12 tis. čistého měsíčně, mám na každé roční období - tedy jaro a léto + podzim a zima - jedny boty. Něco na sebe jsem si koupila naposledy, než jsem ho potkala a možná ani to ne. Je snad špatně, že se v rámci svých možností alespoň snažím vypadat dobře v tom, co už mám několik let??? Pravda, protože jsem za poslední 2 roky pár kilo přibrala, chodím poměrně často na solárko, protože co je opálené, vypadá opticky hubenější :), což on nemůže přenést přes srdce a považuje to za nehoráznou rozmařilost. Po několika letech jsem si v rámci "terapie" nedávno dovolila koupit (samozřejmě ze svých peněz - žijeme každý za své) 2 krásné noční košilky, načež mi zrovna včera bylo řečeno, že "copak normální ženská chodí doma v tomhle? Normální ženská nosí doma tepláky!" Asi nikomu nemusím říkat, že jsem si je koupila samozřejmě kvůli němu, myslela jsem, že to v něm třeba trošku rozmíchá nějakou sexuální touhu... Ovšem to jsem se spletla. Jediná jeho touha byla mi vynadat...
Zkrátka situace jako dřív, jen ty argumenty jsou inovované.
A já teď, oproti tomu, co bylo před tím naším rozchodem, mám ještě mnohem větší strach z toho rozchodu dalšího (resp. až mě zase vyhodí), ke kterému se tak nezvratně schyluje...
Asi jsem opravdu nenormální.
Mějte se všichni hezky, já utíkám domů uklízet, aby nebylo zle ;-)

Čau,
možná se tak trochu vidím v tvém problému a myslím si, že to (možná) dopadlo dobře.
Já jsem si do manželství přinesla tříleté dítě a ze strachu ze ztráty druhého partnera jsem dělala takové kusy jak ve zmíněném článku. Po jedenácti letech je mi vyčítáno vše: jeho byt, moje matka, mé dítě které milostivě živí, mé zam. za minimální mzdu a můj nevděk Nevím kudy kam, jsem jeho manželka a mám s ním druhé dítě. Když ho chytne nálada tak mě vyhodí se starším synem z bytu. Nemám kam jít a s matkou se opravdu nedá bydlet, zkoušela jsem to, tak se vrátím. Jsi mladá a hlavně sama bez závazků a kdykoliv jakkoliv můžeš začít znovu. Rány se léčí dlouho a některé jsou až nadosmrti, ale věř mi některé chování partnera, které se projevuje když spolu chodíte nevymizí spíš se zhoršuje.
Ahoj

Milá Jano, psychopat opravdu nejsi, tvůj přítel by se měl zamyslet nad svým občasným chováním. Mám kamarádku z dětství, která má možná podobný osud, co se rodinného zázemí týče. Rodiče ji stále deptali a kritizovali, otec je silný alkoholik, matka velmi kritická a nelaskavá. Kromě toho si ještě z dětství vybavuju, že občas při hrách mlátila své panenky (když hrála roli jejich maminky), takže byla pravděpodobně navíc i týraná. Vyrostla v křehkou, submisivní dívku, která v sobě na první pohled neměla ani špetku tolik potřebné ZDRAVÉ AGRESE. Neuměla si vymezit svůj prostor a vždy všem ustupovala. Kvůli tomu byla velmi frustrovaná a náladová, ale veškerý svůj hněv a vztek obracela do sebe sama. Vždycky si myslela, že za všechno může a nese vinu, i když realita byla jiná. Ve svém trestání se dopracovala až k anorexii. Ať to teď zní jakkoliv hrozně, ta pitomá anorexie byla její štěstí v neštěstí. Díky tomu se dostala na psychoterapii a mimo anorexie, ji pomohli i s tím ostatním. I když to ještě není úplně ono, pozoruju na ní hodně změny k lepšímu. Už na sobě nenechá dříví štípat, je stále citlivá a hodná, ale umí se i ohradit a bojovat sama za sebe, víc si sebe váží. Začala pracovat jako ošetřovatelka, pacienti ji zbožňujou a práce ji fakt baví :-). A já k ní cejtím větší respekt, předtím jsem ji měla jen jen ráda, ale nevážila jsem si jí. Vnímala jsem ji jako dítě. Jani, jestli se sebou chceš něco udělat, neváhej, najdi si psychoterapeuta. Jestli na první schůzce s ním zjistíš, že je chladný a odtažitý, prostě nemá jiskru, hledej jiného psychoterapeuta. Takového, u kterého se budeš cítit dobře, ke komu budeš cítit důvěru, kdo Ti přijde opravdu citlivý. Kamarádka toho svého našla napočtvrté. :-)
Máš krásné vlastnosti, empatii a citlivost a jestli se Ti to podaří navíc doplnit o trochu větší samostatnost a naučíš se rozumně prosadit i svá přání a stanovovat hranice, co chceš a co Ti vadí, mohlo by se Ti žít lépe. Nemusí jít o žádnou velkou změnu, menší změny nejsou tak stresující a svoje ovoce nesou taky. A většinou bývají trvalé , narozdíl od ambiciozních pokusů o velké změny, které vydrží jen krátce a přináší s sebou spíše jen nepohodu. Hodně štěstí