Názory k článku Co kojenec říká pláčem?

Já sem první dva týdny, co sem se vrátila z porodnice, trávila u rodičů. Dcerku jsem uložila, bez problémů usnula, jenomže já sem se na ni musela chodit každých pět minut dívat, jestli dýchá atd... pak už mě taťka zarazil, že takhle si neodpočinu, zakázal mi zvedat se ke kontrolám a sám chodil kontrolovat po půlhodinkách. Já sem si pak zvykla, že během půlhodiny se nic nestalo a nebyla sem potom jak na trní. to mi taky pomohlo.
A na takovej svůj zkrat si vzpomínám, to bylo když dceři byl asi rok. Pořád brečela, nemohla usnout, nic už na ni neplatilo, manžel nebyl doma a mě to strašně deptalo. Věděla sem, že jestli to takhle bude pokračovat dál, tak jí v afektu dám na zadek, a to sem fakt nechtěla, tak sem vyběhla před barák, dala sem si cigáro, uklidnila sem se a za deset minut sem se vrátila a uspávala....samozřejmě sem pak měla výčitky, že sem ji tam nechala samotnou, ale v té chvíli to asi bylo rozumný.
Pak sem pochopila, že takhle to dál nepude, a večer při usínání jsem ji nechala v postýlce vyřvat, s tím že sem dycky nakoukla, aby mě neviděla, jestli třeba nezahodila dudel nebo něco. trvalo to asi pět dní a pak byl klid, usínala jako andílek. Sama. Ufff...

Promiňte, nejsem máma, ale Micka se mi jako špatná matka v tomto ohledu nejeví. Prostě byla vyřízená, dala malého do postýlky, manžel nad ním držel dohled. Co je na tom hrozného?
Byla jsem klidné dítě, ale když jsem vyváděla a nedala se utišit, nebo si mamka potřebovala něco udělat, dala mě do ohrádky, kde jsem se sama zabavila..když budu mít jednou dítě, budu ho samozřejmě milovat, skákat kolem něj, starat se o něj apod..ale váš příspěvek mi přijde dost přehnaný.

Stáňo, ve filmu Hodiny zazněla krásná věta "každému jen tolik, kolik unese".
Micka píše, že byla vyřízená, že už nemohla. Její manžel ji úžasně podržel, převzal péči o dítě, které bylo příčinou její strašné únavy, a pečoval o něj po svém.
Takový manžel je obdivuhodný, Micka prostě potřebovala pomoci, nedokázala už o řvouna pečovat. Je prima, že na něj nezačala být agresívní a pod.
Já toto od manžela nepotřebovala, ale doufám, že by to pro mě udělal - určitě bych mu za to poděkovala.

Prostě to není o tom, zda se mimi trápí pláčem nebo ne, ale o tom, že ta máma už nemůže...fakt nemůže...kdo zažil, že už OPRAVDU nemůže, ví. o čem mluvím.

Ono se to hezky čte, že plakající miminko je lepší než to tiché, ale mě Přemečkův pláč stresoval natolik, že jsem byla v prvních 3 měsících úplně psychicky vyřízená. Doslova jsem se děsila každého probuzení, protože mi bylo jasné, že následné uspávání po říhnutí bude jedno velké drama. Hlavně v noci, kdy jsem ho houpala v náručí klidně i 1,5h jen aby neplalal a v klidu usnul. Po těch třech měsících díky manželovu zásahu, který trval jen několik dní ( vyhnal mě z pokoje, nechal malého plakat v postýlce a sám ho kontroloval )se naučil usínat bez řevu a bez houpání.
Přes den byl zvyklý usínat v kočárku ( samozřejmě za vydatného houpání )a až kolem 7. měsíce začal usínat sám v postýlce i přes den.
Někdo by možná mohl podoktnout - že se jí chtělo -. Mě se chtělo, protože díky houpání skoro neplakal a já jsem nebyla tak vystresovaná.

jo to je fakt - dětský pláč dokáže pěkně vystresovat, zvlášť od těch nějmenších a je taky fakt, že když se člověk nedokáže sám zklidnit, tak mrňous to vycítí a řve ještě víc :-( zažila a slyšela jsem myslím už dost mimin nato, abych si troufla říct, že brekot je už od začátku projevem osobnosti a povahy (vyjímky zřejmě budou, jako u všeho). Uřvánci signalizují nevyrovnanou labilnější osobnost, ti co řvou, aby nečeho dosáhli tj. hlad, žízeň, horko atd., ti si umí už mala říct o svoje ... atd. Žažila jsem holčičku kamarádky, která si od úplně malinkata prostě vystačila sama.
Hrála si s ručičkama, koukala, broukala a byla nejradši v postýlce sama..
Dnes je z ní mladá slečna - osobnost, která si stále vystačí sama. Je samostatná, umí si mnohdy poradit sama, nepanikaří a je výborná ve škole..
Můj syn byl pohodář do chvíle, kdy mu něco bylo nebo něco chtěl- v tu chvíli z něj byl řvoucí lev a musela jsem hodně kmitat... pak zase pohoda, a takový je dodnes, umí se ozvat a má v sedmi letech svoje názory na věc...
Moje neteř byla neustále brečící a velmi obtížně utišitelné mimino, to pak
v batolecím věku plynule přešlo do různýh strachů, úzkostí až fobií.. a v podstatě to trvá dodnes, je už prostě taková (jinak moc milá holka)
no tak to byl takovej můj příspěveček, tak hezkej den lidi :-)