Názory k dotazu Spaní s rodiči

Můj syn do svých 2 let spal se mnou v posteli - měl averzi na postylku (nevlezl si do ni ani pro oblibenou hracku:-)). Když se blížila doba narození dcery, dostal svou postel a spali jsme na trojluzku. Pak jsme mu postel nechali v loznici u nas v rohu a asi do svych tří let tam spal a do postele ke mě nelezl. Pak si sám řekl, že chce v pokojíčku a spí tam dodnes (5,5 roku) s tím, že má občas období, kdy se mi do postele vrátí - třeba jen 14 dní v kuse a pak jde zase do své postele v pokojíku. Dcera jako mimino spala v postýlce a pak od nočního (-ích) kojení se mnou. Může spát v pokojíku s bráchou a má období, kdy tam i spí - asi od svých dvou let. Nicméně celkem pravidelně, když jdu spát večer já, vzbudí se (má na mne radar) a už je v mé posteli. Jsem celkem zvyklá na spaní s oběma dětmi, ale jak jsou teď větší, těším se na noc v posteli bez nich. Musím ale říct, že nikdy jsem je ze své postele nevyháněla, vždycky tam mohli zůstat. Myslím si, že jim to na psychickém vývoji neuškodí, když budu spát s rodiči v jedné posteli. Hodně klidných nocí. L

Mám podobnou zkušenost, ale s tím rozdílem, že dcera s námi spala do 3 let a od 3 let usínala ve své posteli a v noci si k nám přišla lehnout a spala u nás až do rána. Spíme ale všichni v jedné místnosti, včetně mladší dcery, která se narodila, když byly Barborce 3 roky. Nějak zvlášť jsme to neřešili (mladší Alenka spala dobře od narození - v noci se nebudila a když ano, Barborku to nevzbudilo). Až když bylo Barborce 4,5 roku (loni touhle dobou), tak jsme jí "vyhrožovali", že jí Ježíšek nic nepřinese, jestli nebude celou noc spátu u sebe. A tohle zabralo - od té doby spí celou noc ve své posteli.