Názory k článku Zvykáme si na mateřskou školu

Ahoj, díky moc za radu a tip jak na ni. Určitě to zkusíme. Dnes jsem si prosadila, že to ve školce zase zkusí. Trvala na tom, že spát nebude, že si jen poslechne pohádku a pak vstane a půjde si kreslit. Za odměnu, že to jako velká holka zkusí, jsem jí z domova vytiskla omalovánky s princeznami a dovolila jí vzít si do školky barbínky i s princi a koníkem :o) (to jsou její zamilované hračky). Ale na ty usměváčky pro Ježíška jsem nepřišla - to je geniální :o))) To určitě zavedeme. Jo, ještě si při nákupu včera vybrala želatinové medvídky, které když nebude ve školce plakat a paní učitelky mi nebudou volat abych si pro ni přišla, dostane při vyzvedávání. Tak snad...

To mě mrzí. :-(
Zmizelo Vám to noční pomočování?
My se z něčeho podobnýho hrabem už třetí rok....:-(

nejvíc mě štvou ty úči co jsou nad věcí.....a skoro jako by jim to bylo jedno.. a já jsme ta hysterka co chce aby jí dítě netloukli.....nekousali a tak..

Synovi byly 3 roky, když jsme jej dali do školky. Nejprve jsme si chodili jen hrát na hodinku, pak jsme jej dávali na 5 dnů v měsíci. Syn byl spokojený a chodil tam moc rád. Jeho problém byl, že velice málo mluvil. Doufali jsme, že kolektiv dětí a zapojování do her jej donutí k vyjadřování. Všechno šlo hladce, přicházeli nové slova a my byli spokojení. Pak jsme jej mohli dát do školky na 4 hodiny denně. Prvních 14 dní bylo v pohodě. Pak nastal zlom. Scény, když jsem jej oblekla, protože to odmítl, tak se zase vyslekl. Začal se v noci počůrávat a trpěl nočními můrami, vřískal ze spaní a nebyl k utišení. Mysleli jsme, že je to jen vzdor. Ale ty sny nás trápily. Později se dostavil panický strach z dětí. Nechtěl nikam,kde se vyskytovalo třeba jen roční dítě. To byla poslední jistota. Šla jsem do školky, promluvit s učitelkami. V odpověď se mi dostalo " No to se mohlo stát, vidíte, jak jsou některé děti divoké." Takže některé děti jsou divoké a já platím učitelky za to, aby mi tam ty děti mlátily syna. Hlavní věc byla ta, že syn se uzavřel do sebe, nedůvěřuje okolí a přestal mluvit úplně. Vzali jsme ho z téhle školky a nechali doma. Tenhle rok jsme mu našli jinou školku a je nesmírně spokojený, ale stále se bojí. Ještě dnes pláču, když si představím, co si musel prožít a neuměl mě poprosit o pomoc. Mimochodem to bití od ostatních dětí mi nedávno potvrdila dcerka mé známé,která chodila do jiné třídy.

Magráto, máš pravdu, že po pár letech přijde škola a tam se ustupovat nedá. Ale podstatný rozdíl je v tom, že je dítě už mnohem zralejší...

Po přečtení příspěvků jsem se rozhodla, že se s vámi podělím a naše zážitky se školkou. Jsem na MD s mladším synem. V době nástupu do školky bylo staršímu 2,5 roku, mladší měl půl roku. Do školky jsem ho neměla potřebu dávat, spíše to vzešlo od něj. Doma mu zábava se mnou a miminem nepřipadala tak dobrá, při procházkách jsme pronásledovali ostatní děti. V dubnu jsme tedy šli na zápis, od té doby jsme chodili za dětmi z MŠ na školní hřišťátko, pokud to situace dovolila, tak i do třídy. Syn byl z MŠ a dětí nadšený. Bez okolků se podřizoval režimu. Tak to šlo do července, než se na prázdniny MŠ zavřela. Po jejím otevření na konci sprna jsem byla s učitelkami dohodnutá, že si syn přinese svoje papučky, kartáček, věci na převlékání, ... Dva týdny chodil syn nadšený, vždy jsem ho tam dala a za půl hodinky, pak hodinku se přišla podívat, vždy mě poslal domů, tak jsme postupně intervaly proslužovali. Pak zvládl celé dopoledne i s obědem. V MŠ ještě nebylo mnoho dětí a paní učitelka se mu maximálně věnovala, byl nadšený z její péče a pozornosti, z dětí, z velkého množství hraček. V září se školka naplnila na počet 21 dětí a nám začaly problémy. Paní učitelky (na tento počet dětí byla 1 na celý a 1 na poloviční úvazek) najednou měly více práce, o jejich pozornost a hračky se najednou dělilo více dětí. Přišla krize. Syn do školky chtěl, ale současně se mě snažil přinutit, abych byla někde poblíž. Nepotřeboval mě mít vedle sebe, ale poblíž, abych mohla kdykoliv zasáhnout, pokud by to potřeboval, vyprosit mu hračku, urovnat spor o hračku apod. Tak jsem s ním chvíli ve třídě zůstávala. Problém byl v tom, co udělat s malým půlročním miminkem. Žádné hlídání jsem neměla a tak jsem ho musela brát s sebou. Pak jsem odcházela do šatny, aby syn měl jistotu, že jsem nablízku. To bylo ale narušení režimu mimina a to se ozvalo. Musela jsem jít ven uspávat, starší syn dostal hysterický záchvat, že mu chci utéct, takže jsem ho vzala s sebou, uspali jsme mladšího a vrátili se do 10 minutách do školky. Pak to zvládal. Učitelka vypozorovala, že mu "vadí" předěly v činnostech, třeba konec volné hry, svačinka, nástup organizovanné činnosti, do které se zpočátku nechtěl zapojovat, pouze přihlížel. Odchod ven na školní hřiště a písek byl vždycky úlevou. Zpočátku jsem chodila ještě s kočárkem s nimi. Ve školce jsem mladší mimino krmila, přebalovala, uspávala. Pak už věděl, že bude oběd, po kterém si po něj příjdu. Zkoušel všechno, do školky se oblékl v pohodě, cesta do školky také probíhala bez problémů, ale vztekl se třeba před školkou na schodech, nebo jsme ještě zvládli dojít do šatny a převléknout se a pak přišla krize. Nakonec jsme se s paní učitelkou dohodly, že jsem už vyčerpala všechny možnosti, jak mu adaptaci ve školce usnadnit (on neměl problémy s adaptací, do školky chodil rád, ale nemohl snést ten pocit odloučení mezi dveřmi). Po příchodu ze šatny do třídy na něj učitelka čekala ve dveřích a hned ho vzala za ruku a šla mu něco ukázat, co ho zaujalo. Zpočátku plakal, mě tekly slzy ... Někdy se vztekal, musela ho vzít do náruče a odnést ... Sotva se ale zavřely dveře a syn věděl, že jsem pryč, ale hned mu byla nabídnuta zajímavá činnost nebo hračka, bylo během 5 minut po pláči. Já odcházela ze školky s pláčem, měla jsem výčitky svědomí, cestou ráno do školky se mi svíral žaludek, jak to proběhne, ..., říkala jsem si, že to nemám zapotřebí a on také ne, že toho necháme a za rok začneme znovu. Toto ale nedoporučila paní učitelka. Pak si zvykl, občas se ještě stalo, že když šli ven, ptal se kde jsem a kdy pro něj příjdu, ale to ustalo také. Chodila jsem vždy přesně a včas na dobu, na kterou jsem se s ním domluvila. Viděl, že plním slovo a bylo vše v pořádku. Chodil domů po obědě, protože tam nechtěl spávat, stačilo mu, že byl na pár hodin mezi dětmi, hrál si, naučil se něco nového. Nenutila jsem ho, byla jsem ráda, že je aspoň chvíli mezi dětmi. Po půl roce se sám jednoho rána spontálně rozhodl, že si vezme pyžámko a bude ve školce spávat. Koncem školního roku mě upozorňoval na to, že mám chodit později, protože ještě nechce domů. Nyní jsme začali druhý rok ve školce a vše je v pohodě bez problémů. Mladší syn je ve školce zvyklý od malička, právě on nechce ze školky odcházet, nejraději by tam zůstat se starším bráškou a ostatními dětmi, někdy si tam chvíli hraje a já si povídám s paní učitelkou. Počítám s tím, že za rok, až mu bude 2,5 roku by se ke staršímu přidal a já bych se snad vrátila o půl roku dříve do zaměstnání. Už teď by tam nejraději zůstal, sám se nají, trošku se snaží oblékat, ale má ještě plínečky a nejmladší děti stejně berou od 2,5 roku. Už ale nebudu pociťovat takový stres, je i povahově jiný než starší syn.
Každopádně chce to opravdu hodně trpělivosti a pevné nervy. Podle paní učitelky jsou také dnešní maminky moc přecitlivělé vúči svým dětem a okamžitě by to při prvních problémech s adaptací děťátka vzdaly. Chápu to, maminky v minulosti si toto nemohly dovolit.