Názory k článku Zvykáme si na mateřskou školu

Ale ne moji, ale nohy pani ucitelky. Nas Mates, budou mu v listopadu 3, zacinal letos v zari na 5 dni. Pokazde, dkyz pro neho jdeme, vresti, ze domu nepujde a schovava se za pani ucitelku..
Zpocatku mi to bylo lito, ale vzhledem k tomu, ze 1.10. nastupuji do prace, jsem ted rada - vim, ze ma skolku rad, tesi se do ni.¨

Ale starsi synek, zazil skolkovou sikanu. Doufam, ze se to letos nezopakuje - kluci jsou spolu ve tride, tak se snad jako duo ubrani. Mate ekdo podobnou zkusenost, ze si mal edeti ublizuji? A jak jste to resily?

Na druhou stranu nevidím nic špatného na tom, když mám tu možnost, dopřát dítěti ve školce klidně i to "zvykací období". Určitá míra stresu je i pro malé děti asi důležitá, aby se naučily stres zvládat, ale nic se nemá přehánět. Moje nejstarší (a pěkně hnusná) vzpomínka je právě z prvního dne ve školce, kam mě maminka odvedla, nikdo se se mnou nebavil a prostě jsem tam musela být. Všechno nové, žádná známá tvář. Nikdo se ani nesnažil mi tam ty první dny nějak zpříjemnit. Jasně, že mě tenhle zážitek nezabil ani ve mně nezanechal nějaké trvalé následky. Ale nepříjemné to bylo, a hodně. Takže já teď nechávám syna (protože tu možnost mám) ve školce jen na dopoledne, aby si lépe zvykl. A jsem ráda, že se o tom, že to děti opravu složité mají, nejenom mluví.

Občas mi připadá, že je dnes ohromě moderní mluvit o tom, jak to mají děti složité. přitom jsou v naší společnosti nastavena určitá pravidla či zvyklosti, které se udržují již po několik let a většina dětí o dospělých je toleruje a zvykne si na ně. Tak je to i s nástupem do MŠ.

Domnívám se, že jakákoli změna je pro dítě zpočátku nepříjemná, ovšem beze změn to v životě nejde. Navíc existuje určité procento matek, které si prostě nemohou dovolit nějaké zvykací období. Má dcera nastupovala do MŠ čerstvě tříletá. Já jsem se do zaměstnání vrátit musela, jinak bych o místo přišla. Nějaké zvykací období nepřicházelo v úvahu. prostě to nešlo. Neříkám, že šlo všechno hladce. Zpočátku jsme plakaly obě. Dcera ve třídě, já po cestě do práce. Ale denně jsme si doma opakovaly, že to tak prostě musí být. Bylo to pořád stejné "Už jsi velká holčička a s velkými holčičkami už maminky doma být nemohou, musí se vrátit do práce, abychom měli peníze na jídlo a hračky. Ty musíš do školky, která je zase tvoje práce. Naučíš se tam nové věci, poznáš nové kamarády, budeš si hrát s novýma hračkama. Každý den pro tebe přijdu v tolik a tolik hodin. I mě se po tobě stýská, ale jsme šikovné holky a musíme to vydržet."

Podobnou větu jsme opakovaly do zblbnutí několik týdnů, až to prostě dcera vzala jako fakt a nakonec byla ve školce ráda.

Po pár letech přišla škola, a tam už nepomůže sebevětší pláč a rodiče ustoupit nemohou, protože zatímco do školky se někdy nemusí, do školy se prostě musí.

Tak my zase zlobily ze začátku. Brečela v šatně, nehrála si s dětmi, trucovala, jen koukala a ani nechtěla si sednout ke stolečkům . Trvalo to 14 dní a teď je úplně v pohodě. Jestli to bylo tím,že přišla její kamarádka a obě se podrží,že nepláčí nevím.
Držím palce,ať si tam taky zvykne a líbí se mu tam. Někdo to má obráceně, že se mu tam líbí a pak zlobí.

Můj syn (3 roky) chodil do školky zpočátku v pohodě (jen do oběda), ale po 4 týdnech se to zlomilo, pláče už ráno doma i ve školce, že chce být raději doma. Přitom tam je všeho všudy 3,5 hodiny a po obědě už ho čekám.Nic se mu tam nestalo, nikdo mu neublížil, učitelky jsou hodné tety. Máte s tím někdo zkušenost? Jak dlouho to trvalo?