Názory k článku "Pomoc, já ty lidi neznám !"

A strašně dlouho si pamatují. Náš strejda je takový uřvaný typ člověka. S malou se viděl poprvé asi v 9.m a hned na ni vyjel, jako že jsou velci kamarádi, vytrhnul mi ji z náruče a řval (podle mě řve furt).
Teď jsou jí 4 a i když na ni začne mluvit potichu/normálně, stejně z něj má strach, nehraje si s ním.
Pro mě je to velké ponaučení - cizí dítě pozdravím a čekám až přijde samo.

A jak překonat strach nebo stud u větších dětí?
Neteř, téměř 5letá, je doma jako drak. Hovorná, hravá.
Jakmile přijdeme k nim nebo ona k nám, nepozdraví, neusměje se, když jí obejmeme, toporně stojí. Nemluví.
Jakmile je s námi sama (bez rodičů), např. na prázninách nebo když jí hlídáme o víkendu, je "normální", chová se jako doma, mluví s námi, pozdraví, poprosí, bere nás za ruku.
Jak tohle vysvětlit? A jak se k tomu postavit?

To, že se stydí celkem chápu. Ovšem odmítám jí cokoli dát bez toho, aniž poprosí. Velmo dobře to ví, takže zatímco na mámu stačí "Chci pít" u nás požívá větu "Teto, chci napít, prosím".

Jak se správně chovat k takové holčičce, kdy si nejsem jistá, že se vždycky jedná o stud.