Názory k článku S hnědou kůží na trh?

Mám zájem o hostitelskou péči, ale nevím, co pro to udělat a co to obnáší? Máte s tím někdo zkušenost?
Jde mi o konkrétního chlapce, který je spolužákem mého syna již na střední škole, je z DD a přes týden je na internátě. Pokud je na internátě, tráví u nás denně spoustu času, společně se učí, podnikají různé aktivity, brigády atd. Je nám celé rodině celkem líto, že nemůže zůstat i na víkend nebo v létě na prázdniny, či dovolenou. Jde o dítě, které udržuje kontakt se svými rodiči, matku pravidelně navštěvuje, není tedy možné jej adoptovat nebo vzít do pěstounské péče.

Paní Boučková se v rozhovoru netají tím, že měla "romantické" představy o adopci. Sama to tam připouští. Ale nemyslím si že, "očekává vděčnost". Spíš neočekávala, že přes veškerou snahu (a věřím, že se asi snažila) se jim prostě nepodařilo vychovat chlapce, se kterými jsou "normální/běžné" problémy, ale že to dospělo až k těm problémům na okraji společnosti (kriminálním, chcete-li). Chtěla prostě jen dvě "obyčejné" děti a věřila, že geny nehrají roli.

Díky Maceško! Díky lidem, jako jsi Ty nebudou naše dětské domovy a následně i pasťáky a věznice přeplněné ) kdyby byl každý tolik skeptický jako paní Boučková a byl tolik zodpovědný, že by DO TOHO prostě nešel....bylo by to strašná škoda! Díky za každé dítě, které mělo šanci žít v rodině....

Děkuji za krásný článek a hlavně za tvé názory, které mě vždy donutí se zamyslet nad problémem.
Jsem bílé pleti a Rómové mi obecně nevadí. Jestli mě někdo "obtěžuje" svým chováním, pak to bývá konkrétní osoba v konkrétní situaci. Nesnáším obecné házení do jednoho pytle.
Je fakt, že ač bydlím v Ostravě, nežiji v oblasti, kde je výskyt rómských rodin. Prakticky v okolí mého bydliště ani žádné nepotkávám. Potkávám ale spoustu úžasných "bílých" lidí, ze kterých se mi občas zvedá žaludek.
Uvědomme si proto, že život je o jedincích a jejich chování, nejde vše shrnout na jednu hromadu. Nám matkám na mateřské taky vadí, když někdo obecně prohlásí, že jsme z těch dudlíků a plínek pitomé. Blondýnám s vysokoškolským diplomem asi taky nedělají dobře narážky na nižší IQ.
Člověk se může dostat do takové "opovrhované" skupiny raz dva. Otázka ale je, jestli ten, kdo si dovolí někoho takhle zařadit, je k tomu vůbec kompetentní, jestli na to "morálně" má. Nejsem věřící, ale napadá mě jediné: "Kdož si bez viny...."

Já samozřejmě neznám ty děti Terezy Boučkové, ale překvapuje mě, když se u adopcí se špatnými koncem vždycky automaticky obviní děti (zejména v případě, že jsou romské), ještě navíc když to udělá rodič a nepřipustí možnost vlastní chyby. V momentě, kdy adoptivní matka po narození syna veřejně přizná, že "vlastní" dítě je zcela něco jiného než adoptivní (a Tereza Boučková se s tímto názorem nijak netajila), možná ta rodina nebyla v pořádku od samého počátku a paní Boučková šla do adopce s pomýlenými romantickými představami o "záchraně". Ostatně z celého rozhovoru tak nějak mezi řádky vykukuje to "očekávání vděčnosti". Také mi přijde zvláštní, že adoptivní synové dopadli špatně oba, ač jejich genetická výbava byla zcela jiná, neboť to nebyli sourozenci. Sama jsem adoptivní matka dvou dětí a dokážu si představit, že prostě existují opravdu problémové děti, jejichž výchova je víc než složitá. Protože mě však náhradní rodinná péče zajímá, sama se v ní angažuji a znám spoustu "náhradních" rodičů, vím, že pro některé lidi je opravdu těžké přijmout adoptivní dítě bez výhrady, třeba proto, že se nevyrovnali s biologickou neplodností, mají o dítěti příliš přesnou představu, atd. Rozhovor v Marianne byl pro mě velkým tématem k zamyšlení nad tím, jak jednou budu hodnotit sama svůj život. Doufám, že mě jednou - kdyby naše rodičovství (záměrně neříkám adopce) nedopadlo dobře - nenapadne "házet" veškerou vinu na děti a budu mít dost soudnosti přemítat i o sobě.