Názory k článku Rodiče a jejich mamahotely

Děkuju za podporu ! A i tobě držím palce, aby šlo všechno jak si představuješ...

Markéto, vší silou lpět a udržovat vazby silné, jak to jen jde - jak živě si to pamatuju

Váš muž může mít hlavně také obavy z toho, jak situaci řešit. Jak říct mamince, už se o nás "nestarej", už to zvládneme sami. To je těžké právě pro ten zmíněný pocit viny. Mamince by to bylo přece líto - tolik se o nás vždycky starala ...

Zase z vlastní zkušenosti, je hodně těžký takto "odvrhnout hodného rodiče"

To mi doma v mých 20 létech prorokovali taky !!! Že se stěhuju do chalupy a ani nevím, kdy a jak se seje mrkev. Ale zvládla jsem to, i když už dneska mrkev ani jinou zeleninu "pěstujeme" v supermarketu.
Jo, a dceři jsem na citát: "Pořádek je pro blbce, inteligent zvládne i chaos" řekla, že jsem si nějak nevšimla, že by byla génius. Dřív měla doma mrdník jak když bouchne granát, dneska uklízí a prádlo dává do komínků. Vařit ještě moc neumí (24 let, ale studuje VŠ), ale myslím, že se to časem taky naučí. Zatím si zvládla dokončit byt (měli jsme léta rozestavený domek a nedokončené patro. Nějak jsme ten prostor nepotřebovali).

Přesně,Libi!
Oba hoši mých dcer jsou fajn, ráda jim uvařím, zahraju si s nimi Dostihy, kanastu, jsme v poho.Jsem spokojená.

Psychoterapie je opravdu finančně a hlavně časově náročná. Navíc první malou úlevu jsem pocítila až někdy po roce "docházky". To, že jsem tam vydržela chodit vděčím jen vědomí, že nic jiného, kromě léků, mi nepomůže. Velký strach jsem měla taky z toho, že mi na to nebudou stačit peníze.

Moc bych Vám přála dojít nějakého klidu. Co se týká zdravotních problémů, ty jste si taky pěkně užila... Nejvíc mě zaráží, že Vaše matka si prožila v podstatě to samé, ale teď jí nedochází, že se chová úplně stejně. A korunu všemu nasazuje muž - macho - mamánek. To je fakt na román. Ale teď mě napadá, jak to všechno vlastně pěkně do sebe zapadá. Dokud se člověk nevzchopí a aktivně se nezačne bránit, ze všech stran se na něj budou hrnout něčí požadavky. Tak dlouho, dokud to ten dotyčný vydrží. A když nevydrží, je to nakonec stejně zase jeho vina. Ale jak víme, nejtěžší je nátlak umět utnout. To se to mluví ... Jen to umět realizovat ... Já tedy ještě ani po těch třech letech nemám vyhráno, jsem takříkajíc "v záběhu"

Moc Vám fandím, vím, jak je to těžký a jak ztuha to jde a nejde. Jsem ráda, že máte oporu v léčbě, a že to nevzdáváte. Myslím, že Váš vztah se synem je konečně ten "normální", že tu rodinnou návaznost jste přerušila. A to je výhra.

Mějte se hezky, když budete mít chuť, pod jménem mám e-mail.