Názory k článku Rodiče a jejich mamahotely

Pokud jde o nás, tak mi dceři spoříme (prvním vkladem bylo porodné), peníze dostane, až vyrosteProstě až dostuduje. Myslím, že je dobré pomoct se začátky, ale rozhodně ne všechno zařídit. Prostě nějaké penízky jí do života dáme, ale rozhodně jí nebudeme kupovat vilu apod.

Můžu se drze zeptat v souvislosti s tímhle článkem,jak řešíte praktickou stránku věci?Mám na mysli,jestli třeba dětem spoříte něco do "budoucna"? my o tom doma vedem spory,já staršímu založila stavebko a spoření aby měl aspoń něco do začátku.Manžel ten je zásadně proti,že se má mladej na nohy postavit sám,že jemu taky nikdo nic nedal.jenže to mám starch,že ho budu mít na krku do 50 let,když vidím ejho samostatnost.
Já pocházím z rodiny,kde bylo zvykem dětem bydlení zařizovat,já třeba z 15 sestřenic a bratránků byla jediná,který rodiče nepostavili barák a nebo nekoupili byt.Taky jim to dodneška tvrdě všichni vyčítaj.Bydlíme s manželem v baráku,kterej patří stále mým rodičům,ale všechno včetně rekunstrukce si hradíme sami a ještě přispíváme jim na bydlení(bydlej jinde).Celkově nás to vyšlo už pomalu víc než koupit byt.Ale to je vedlejší.
Takže jakej je váš názor,tvrdě nechat topit ať se snaží a postaví se na nožičky sám,nebo něco přisypat na pořízení bydlení?

Daniello,

to co píšeš je hodně drsné, až z toho běhá mráz po zádech.
Jinak...sice v trochu ,,lehčím tónu", ale i tak. V místě bývalého bydliště je celkem běžné, když rodiče počítají, že dítě s nimi kdoví do kdy (nejlépe celý život) bude bydlet pod jednou střechou, nebo co možná nejblíže. Když někomu zakážou jít v patnácti na intr a nechají ho plahočit se busem..sice na zaťukanou ale budiž. Ovšem pokud výrazně omezí takřka dvacetiletýho člověka, který se rozhoduje, že se buď odstěhuje nebo odejde na vejšku..je to síla. Přemýšlím nad tím dlouho..ale ty lidi snad žijí v jakémsi vakuu krátkozrakosti či co. A děti neodejdou dál..

Jestli si četla mé příspěvky o cs, jasně jsem psala, že cs považuji za nejlepší v MÉM PŘÍPADĚ, nikoli plošně pro všechny. Pokud jde o tu práci, manžel si chtěl dlouho zařídit vlastní firmu, plán byl takový, že já budu až do porodu pracovat a po porodu půjdu zpátky do práce, on zůstane s malou doma a bude budovat něco vlastního. Plán selhal, počítali jsme naivně s tím, že těhotenství se bude projevovat jen rostoucím bříškem, bohužel od začátku jsem měla problémy a bohužel jsem musela zůstat doma. Firmu jsem založila ve 24.týdnu s tím, že ji po mě pak manžel převezme. Musím přiznat, že se mi ta práce čím dál tím víc líbila a ani se mi nechtělo jí manželovi přenechat Jenže pak se to vyřešilo samo. Manžel dostal vyšší pozici i plat a z práce se mu moc nechtělo, začal řešit, co bude dál a já se ráda nabídla, že si firmu nechám. Přestat se mi nechtělo, jednak jsem měla závazky, jednak mě ta práce strašně bavila a baví (i když jsou dny, kdy trošku míň) a taky měla jsem neuvěřitelné štěstí, jak se mi to více méně "dobře rozjelo". Svůj rodinný život si řídíme tak, abysme byli spokojení všichni 3 a věř mi, že jsme. To ale neznamená, že by tahle varianta vyhovovala úplně všem rodinám.
Pokud jde o ředitelku zeměkoule - měla jsem různé pozice, tuhle ještě ne a ani o ní nestojím, jsem spokojená tam, kde jsem. A pokud jde o školné, je samozřejmé, že když vydělávají oba, je víc peněz než když vydělává jen jeden, tím pádem je i na to školné, ale to je jen otázka matematiky

brzobohatko, díky

... podařilo se uniknout, tím že umřela - drsný, ale rozumím moc dobře

Pokud se člověk nemůže osamostatnit, nezíská potřebné sebevědomí, svůj názor a místo, zákonitě s ním pak rodiče jednají jako s dítětem. Bludný kruh. Těžce se z něj uniká ven. Brr

:)