pavla 2 deti |
• |
17.4.2008 15:37:18
Ahoj,ja odesla z domova ve dvaceti a i kdyz to ze zacatku bylo hodne tezky a pomoc od rodicu zadna( do osmeho mesice jsem spala jen na zemi ve spacaku,protoze jsme nemeli na postele a svoji jsem si vzit nemohla) tak jsem rada,myslim,ze jsem dost samostatna..zato bracha,kteremu bude 28 let zije stale u nasich v nasem pokojicku..nechapu rodice ani jeho,ze mu to nevadi..Asi to s nim jednou jeho pritelkyne bude mit hodne tezky..jemu nic nechybi(pradlo se vypere,vyzehli,jidlo se koupi a uvari..)docela svou budouci svagrovou lituju..
|
Katka,kluci 5 a 9 |
• |
17.4.2008 15:37:18
Ha,ha, to znám.Někdo by ti to záviděl, ale my máme chalupu na horách no a to je vlastně starý domek po tchýniných rodičích. Babička (prababička)ho darovala mému manželovi. No a tchýně vlastně v tom domku vyrůstala. Ted má svůj byt a svoji chalupu, úplně jinde.Ale když k nám přijede na návštěvu, zahájí tím, že vezme hadr a kbelík a vytře chodbu a schody.....Nemyslí to zle, chce pomoci. Ale já z toho nějak mám vždycky pocit, jako že není spokojena s péčí, kterou chaloupce věnuju... Tak mě to taky s...e.Ale jinak dobrý, moc nám pomáhá s dětmi.
|
tea020 |
• |
17.4.2008 15:19:04
naprosto s tebou souhlasim ohledne toho,ze deti se maji ucit samostatnosti.Me je teprve 20 a bydlim u rodicu,ale nejaka domacnost mi naprosto uniká,kdyz varim tak to spis vypada ze vybuchla bomba a tak dále.co bych za to dala,kdybych se naucila se o sebe postarat uz driv.ted se to ucim sama abych se vubec mohla odstehovat a delat normální veci,jako treba zaplatit slozenku.ale beda jakmile se zminim pred nasima! mama me okamzite vyzene od sporaku ze ,,to se takhle nedela, ale takhle" a vsechno dodela sama (tyka se i zametani podlah) a tata by za me nejradsi vymenoval i praskly zarovky.ono se to muze zdat ze je to fajn,kdyz me rodice opecovavaj,ale ja bych teda byla radsi,kdybych mela peci o sebe uz zabehnutou a ne se to ted muset ucit se strasnou snahou
|
brzobohatka |
17.4.2008 15:11:47
rozumím moc dobře, u nás to je babička a mamce se nikdy nepodařilo uniknout z její "péče ve jménu lásky". (no, vlastně podařilo, umřela) nejhorší je, že ten člověk, co si na vás ve jménu rodiny dělá nárok, nikdy nepochopí (nebo nechce pochopit), že vám tím ubližuje, protože on přece dělá vše pro vaše dobro. i kdyby vás to mělo zabít. jsem ráda, že vy jste to zvládla. jak říká jeden film: lepší pozdě, než nikdy.
|
MSteflova |
17.4.2008 15:08:27
Markéto, také bych to neopakovala v případě, že by to dítě neslo nějak špatně. Ale pokud by to neslo v pohodě, jezdilo by každý rok.
|
Markéta, syn 6 l. |
• |
17.4.2008 15:07:06
Z mé zkušenosti musím říct, že posílání v létě na tábor se třeba u mě nijak na samostatnosti nepodepsalo, spíš to pro mě bylo za trest, strašně nerada na to vzpomínám. Mám dojem, že jsem steskem plakala ještě někdy v šesté třídě. A pak přišlo dospívání a šup, už se to osamostatňovalo jedna dvě.
|
Marci |
• |
17.4.2008 15:01:49
Když už tak vzpomínám(absolutně to tedy nemá s tématem nic společného), vzpomněla jsem si i na to, jak jsem si jako -náctiletá pouštěla trošku hlasitěji hudbu v pokojíčku. Mamka na mě vždycky přiběhla a hubovala: "Okamžitě to vypni. Co si o nás lidi pomyslí? Vždyť mě skáčou tím hlukem hrníčky v kuchyni....."
V té době jsem si říkala, že tohle svým dětem nidky dělat nebudu. Nedávno jsem vařila v kuchyni a z pokojíčku se ozývaly takové detonace, že jsem nevydržela a jen jsem se s údivem slyšela, jak mezi dveřmi lamentuji: "okamžitě to vypni ................" |
17.4.2008 14:56:18
Tento článek by si měli přečíst moji rodiče. Ze svého vlivu mě nechtěli pustit za žádnou cenu. Naoko jsem samostatná byla, ale běda, když ta moje samostatnost nebyla podle jejich představ. Jak se píše v článku, dokonale mě svázali pocity viny za jejich životy. Chtěla jsem odejít, ale... Přece bych jim nemohla "tak ublížit" tím, že si život zařídím podle svého. Nebo snad dokonce si nebrat k srdci jejich dobré rady. Vždyť to se mnou myslí tak dobře... Nakonec jsem byla "odejita" za velmi nepříjemných okolností.
Dnes nad tím naštěstí jen kroutím hlavou, ale stálo mě to tři roky psychoterapie a předtím bohužel léta stagnace. Pocit viny je pěknej prevít. Pomalu mi bude 40 a jsem moc ráda, že jsem psychoterapii podstoupila. Teprve teď si připadám jako normální člověk. Konečně se nebojím sama sebe a nemyslím si, že jsem vyvrhelem a nevděčnou dcerou. Teď už mě jen mrzí ty zbytečně ztracené roky. Ale na druhou stranu, taky jsem s tou neurózou mohla žít až do smrti. Kdo to nezažil, těžko bude chápat, že je možné být takhle dlouho "zabedněný". Moc by mě zajímalo, jestli má někdo podobnou zkušenost. Hlavně s takovou tou hodně skrytou manipulací ve jménu lásky. V té byli mí rodiče mistry. Na jejich obranu ale musím říct, že si svoje negativní chování pravděpodobně neuvědomovali. Mysleli si a myslí dosud, že se mi do mého života vůbec, ale vůbec nepletli... Sakra, je to pěkně dlouhý, ale jen jsem chtěla napsat, jak se to může vyvinout, když se dospělec separovat chce, ale rodiče se s tím neumí vyrovnat. Všichni jsou nespokojení, vinu vidí jen u druhého a nikdo neví kudy z toho ven. Hezký den |
Marci |
• |
17.4.2008 14:52:45
že by po mamince?
|
17.4.2008 14:51:21
Po kom to dieťa len je? |
Další akce nalezte zde
Další recepty nalezte zde
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.