Názory k článku Rodiče a jejich mamahotely

Chci se podelit o svoje neplanovane osamostatneni po smrti me matky ve veku 13 let. Nastal u me z teto udalosti primo otres a ze dne na den jsem musela denne nakoupit pro sebe a bratra neco ke svacine a veceri, ucila jsem se pod dohledem babicky zehlit kosile a varit. Temer nic jsem neumela a casto jsem byla nastvana, ze nemam takove to bezstarostne detstvi a dospivani. Bylo to hodne tezke, z domova jsem odesla v 19 letech, studovala jsem a delala brigady a hodne jsem se postupne naucila - organizovat cas, postarat se o sebe a nyni i o rodinu, deti. Kdyz byly deti male, casto jsem si styskala, ze nemaji babicku, ktera by je rozmazlovala a ucila novym vecem. To je zivot!
Chci jen navazat na clanek pani psycholozky - myslim si, ze cim driv se osamostatni mlady clovek v 18 ci 20 letech (i pri studiu na VS) tim lepe a tim drive se nauci byt sobestacny. Tak drzim palce!

Libiku, je soužití a soužití, péče a péče. Nikdo následně neocení, když "převezme" od tchýně partnera, který si ve 30 nenamaže chleba, nevstane z gauče a předpokládá, že vše se nějak samo udělá a zařídí.

Libiku,

otázka, zda to baví jejich partnery)
Osobně přiznávám, že bych si domů na noc asi běžně nepřiváděla vlastního(pokud bych tam bydlela) - jednak bych se s ním neměla kam uložit (myslím nějaké soukromé místečko) a pak je mi to prostě blbý, kdo ví, co to mám za povahu, byť rodina tyto otázky bere a brala absolutně klidně. Leda by bivakoval na gauči, pokud by bylo přespání nutné. Ale holt jsem asi těžká individualistka..za neurotičku bych se v tomto směru nepovažovala. Pokud má někdo velký barák a patro pro sebe je to přespávání trochu o něčem jiném, ale stejně..s rodiči by se v koupelně potkávat nemusel.
Proti gustu žádný dišputát..někdo na to má nervy a povahu, někdo ne. Na obou stranách.

Haha, náhodná známost, tak to fakt nevím, jestli se ovládnu, už teď se neovládám, když jsou doma cizí děti a pekelně jim smrděj nohy..snad abych jim doporučila použít jednu z naší jedné koupelny

Haha, mne ty děti prostě nebaví už když jsou malé, natož když už budou dospělé.

Vidím to tak, že záleží na poměrech v rodině. Tzn. pokud rodiče mají prostředky na to, aby poskytli svým dětem samostatné bydlení, je v pořádku, když to udělají. Pokud prostředky nemají, děti se holt postarají samy, co taky jiného, že Naše rodina je model první - my s manželem bydlení od rodičů dostali (shodou okolností každý od své rodiny něco - prostě to tak vyšlo, že naši rodiče různě našetřili/podědili) a vážíme si toho moc. Nemyslím, že by nás to nějak negativně poznamenalo Naopak tím pádem považujeme za samozřejmost, že naše děti bydlení taky dostanou. Právě proto, že my se nemusíme finančně vyčerpávat hypotékou či nájmem a můžeme tak tenhle "lehký start" předat zase další generaci. A velmi ráda to svým dětem dopřeju, protože, opakuju se, si velmi vážím toho, že my bydlení dostali a nemusíme se stresovat hypotékou. Naopak spíš nesouhlasím se situací, kdy prostředky v rodině jsou, ale rodiče "z výchovných důvodů" nechají děti, ať se starají samy (např. kamarádka bude bydlet v bytě, který staví její otec, ale kamarádka na ten byt bude normálně platit hypotéku. Což mi připadá zbytečné. Ona je teď na MD a její manžel maká od nevidím do nevidím, aby na tu hypotéku měli... prostě je to vyhrocený, i když by to nebylo nutné). Vlastně nevím, co je na tom výchovného. V dospělosti už je stejně na výchovu pozdě...