Názory k článku Maminko - já chci - pochovat

Zlababo,děkuji za hezký článek.
knížku jsem taky četla a je opravdu inspirující a zajímavá.
Jak už to někdo zmínil výše, opravdu se nejedná o příručku pro rodiče jak vychovávat své děti.Žena,která ji napsala prostě předává dál informace,kterí zjistila při svém pobytu s indianány a které jí příjdou důležité i pro naši společnost.Tato kniha byla napsaná (jestli si to dobře pamatuju) v 80. letech,tedy v době,kdy se novorozená miminka davála do společných místností a přebalovala se a krmila podle určitého harmonogramu,který většinou pak matky dodržovaly i doma. Pláč dítěte byl považován za nástroj,kterým se snažilo manipulovat rodiče, takže pokud bylo najezené a přebalené, tudíž by mělo být spokojené,nechalo se brečet tak dlouho jak to zvládlo. A dalo by se pokračovat.
To jsou věci,které dnes už tak moc neplatí, dítě máme po porodu hned v náručí, jsou rooming in atd.
Myslím,že to co se snažila autorka říci,je to, že děti prostě potřebují cítit náruč a teplo své matky, nebo i jiné lidské bytosti a že tím,že je budeme nosit či chovat se z nich nestanou rozmazlenci. V době kdy tu knihu napsala musela určitě způsobit veliký poprask.Ale i v dnešní době nám má co nabídnout.

Kvůli tomu, že indiáni se chovají nějak si nepořídím pole a nepůjdu se svým dítětem okopávat pole... záleží na dítěti. Můj starší se chovat nikdy nechtěl, byl nepříčetnej pokud neměl volnost pohybu a rozhled (šátek byl u nás totální propadák). Ne, že by nepotřeboval tělesnej kontakt, ale spíš to bylo takové to kočkování - i teď, když se pod vlivem mladší sestry přijde občas přitulit, tak to stejně skončí tak, že mě začne lechtat nebo vyprovokuje nějakou "rvačku" - zkrátka samotné "tulení" je pro něj příliš málo akční.
Mladší je neuvěřitelnej mazel a mamas a dodnes potřebuje svou denní dávku tulení se k mámě.

Můj názor? POskytovat dítěti to, co ono potřebuje, nikoliv to, co píšou chytré knihy.

to jsem zapomněla napsat, ale myslela jsem na to, že Indiánky a nejen ony mají obrovskou výhodu v rozšířené rodině nebo celém společenství, izolovaná matka je dost nepříjemný důsledek vyspělé kultury

Dobrý večer,

všechny názory jsem nečetla, jen jsem nakoukla na pár.

Sama se občas potýkám s tím, že si říkám, co vše jsem mohla dříve pro své děti udělat (a jsou také bohužel momenty, na které pyšná nejsem).

Každá máma se snaží udělat pro své dítě (děti) to nejlepší, co se v tu chvíli nejlepším ukáže. Neodsuzujte se za to, že jste mohla udělat více, já myslím, že pro svého syna, resp. syny děláte maximum a já před Vámi a ostatními maminkami smekám.

Naštěstí mám děti zdravé, ale nebyli jsme daleko od rizik s předčasně narozenými dcerami a doma jsme měli čerstvě 3-letého syna.

Ve chvíli, kdy všichni řešíme nějaké strašně důležité "hlouposti", měli bychom si přečíst Vaše články a diskuze s maminkami, jejichž děti mají jakékoliv zdravotní problémy, dodáváte si navzájem hodně sil, podporujete se, to je dobře.

Přála bych Vám všem, aby jste žádné problémy nemuseli řešit, aby Vaše děti prožily normální dětství.

Hodně sil, pevných nervů, ochotných a ohleduplných lidí k pomoci.

Hanka

Nemela jsem moc mleka, takze od zacatku krome kojeni dostavali umele mleko. Byla jsem na ne sama (babicky daleko, manzel hodne na sluzebnich cestach) a abych se v noci vyspala, tak kdyz se probudil jeden na jidlo, dostal i druhy. Pres den jsem krmila tak, ze jsem mela dve housenky vedle sebe a dostavali mleko, pozdeji sedeli oba v lehatkach a krmila jsem je lzickou.
U nas se osvedcilo, ze pokud breceli oba dva, tak je strcit do autosedacek a jemne s nimi kolebat nebo do kocarku a snazit se je udrncat (v noci doma, ve dne venku), fungovalo to i na zuby....
Oba jsem najednou nosila jen na prebalovani. Usila jsem si velkou prebalovaci deku (1mx1m) a prebalovali jsme najednou (hlavne po jidle).