Názory k článku Maminko - já chci - pochovat

No, troufnu si tedy oponovat. Jednak už tu víckrát zaznělo, že neustálé nošení neznamená neustálé věnování se. Já se totiž svým nošencům v podstatě vůbec nevěnuji.
To je opravdu velký omyl.
Dále si myslím, že klidné miminko- neznamená automaticky miminko, které cítí jistotu a bezpečí. Moje první dcera byla 6 hodin po porodu ode mne separovaná a celou tu dobu údajně neplakala, ale spinkala, věřím tomu, protože tak se projevovala i nadále. Když jsem ji odstavovala (později), velmi lehce se asi v půl roce vyrovnala s tím, že ji v noci nekojím a spokojila se se svým prstíkem. S tím si řeší své problémy dodnes a lásku od nás přijímá velmi z rezervou ač ji viditelně potřebuje. Svoje problémy si řeší sama, ale dobré to pro ni není.
Tím chci říct, že povaha je jedna věc a druhá věc je, že nošenci jsme podle mě (a podle teorie některých psychologů a zmiňované autorky) všichni.

Pokud dítě beru když pláče, způsobuji tím jednak jeho pocit, že pouze chci aby neplakalo, nikoli takovéto absolutní přijetí do svého života (nebo účast na svém životě), to možná píšu blbě, nevím jak to napsat líp, kdo knihu četl, snad to pochopí. A navác to neustálé čekání, kdy zabrečí z nás možná dělá otroky daleko víc než permanentní nošení.
Aspoň tak to ve srovnání svých dětí vidím já.

Ještě chci oponovat, že naše děti by byly ve světě indiánů chudáci pouze podle našich měřítek, která jsou velmi vzdálená od našich skutečnžch potřeb. Dítě, které se narodí ovšem není produktem naší civilizace, nžbrž stejným božím stvořením jako byla miminka před tisíciletími.

no, já znám teda krásnější pocity, než uspávat dítě, musí na to být povaha. Nechci, aby to vyznělo, jako že jsem nějaká krkavčí matka, ale pro mne bylo vždycky hodně psychiky náročné děti uspávat, když už jsem je neuspávala u prsu. Prostě jsem nervózní, mám pocit, že mě čeká ještě moře práce... a dítě to vycítí a stejně ne a ne usnout. U dvou starších to převzal manžel, protože na něj byly velmi fixované, tak to šlo. nejmladší je naprostý mamánek, tak ten mi dal fakt zabrat. Manželovi uspávání nikdy nevadilo, naopak si to užíval. jsme prostě rozdílné povahy... proto jsem si ho vzala

ahojky,tak to jsem rada,ze se kluci tuli i jinde :)Mam dceru a ta moc tuliva nebyla,ale syn (8lety) je neuveritelny mazel...mozna i to,ze uz jsme par let samy,tak kazde rano pribehne ze sveho pokojicku a vleze si ke mne pod perinu...aspon na 10 minut...a pak teprve muze zacit novy den :)minimalne jednou denne se ujistuje vetou Mami mas, me porad tak moc rada a bezi se potulit...mam malickou obavu,kdy se na to bude citit velky a pusu mi uz pred spoluzaky neda :)
Ale ted si uzivam kazde pomazleni..tak at zijou mali i velci mazlicci :)

Ahoj Molly,

tak já mám skoro 18letého bráchu (o 11 mladší než já) a taky to znám. Ač puberťák, tak se obejmeme, dáme si pusu, tulíme se... Je to fajn

Vikingo,
myslím, že se chybně zaměřuješ pouze na ty sociokulturní a ekonomické rozdíly mezi námi a indiány. Autorka a daná kniha to ale myslím pojímá z druhého směru, tedy ne přes to, co je u nás a indiánů tak rozdílné, ale přes to, co máme společné. Že jsme všichni Homo sapiens, savci a primáti a pod tím nánosem kultury a výchovy naše tělo, hormony, podvědomí, vrozené a intuitivní jednání, vegetativní pochody atd. fungují víceméně stejně.

Tak to prostě je.

Jasně, že jsou miminka, která jsou samostatná a nemají ráda chování. A to jim nikdo nebere. Článek byl o tom, že není vhodné ODPÍRAT FYZICKÝ KONTAKT DĚTEM, KTERÉ JEJ POTŘEBUJÍ... což se u nás hojně děje... počínaje odebíráním zdravých novorozenců matkám s tím, že v inkubátoru nebo u sestřiček jim bude lépe než na matčině těle, pokračuje to radami "zkušených matek" ve smyslu "nech ho vyřvat, nechovej ho, jinak bude rozmazlenej" a končí tím, že matka odmítne pochovat či obejmout pětiletého kluka s tím, že je na to už velkej. To jsou věci, které tady se furt dokola omílají, a přitom ti indiáni, ne my, oni je intuitivně řeší a žijí víc podle toho, co mají vrozeno, co máme vrozeno my všichni jako jeden druh.

Jinak o spokojeném a šťastném dětství by se asi dalo polemizovat, to je pojem značně relativní. Já kupříkladu jsem byla nešťastné dítě, ačkoli jsem měla všechny naše sociální vymoženosti, žila jsem si v bavlnce, spala v čistém povlečení, chodila do školek a škol a hrála si s panenkami, měla jsem normální rodinu... Na své dětství nevzpomínám s láskou ani s nostalgií, jsem šťastná, že je za mnou.
Ono to dětské štěstí může existovat stejně dobře i v pralese a na poli.