Názory k článku Jak se cítím sama

že ti chlapi, co údajně všechno prožívají a líbají bříška a konzultují s gynekology jsou jen v nějakých seriálech....

Můj manžel děti chtěl, má je rád... na první ultrazvuku probíral s laborantkou systém připojení přístorje na obrazovku a toho všeho na nemocniční intranet. Když mě odvezl do nemocnice s krvácením, tak dlouho zkoumal čudlíky na posteli, až mě z ní málem katapultoval... a tak... obávám se, že v nemocnici jsme díky němu značně "profláknutí" - alespoň se k nám teda hlásily i sestřičky, které nás viděly letmo před několika měsíci

Na druhou stranu - v okamžiku kdy byl průser, tak byl schopnej se o mě starat - včetně věcí jako plést mi copy (s kapačkama v ruce sama nezvládnu), nebo se mnou chodit na záchod (neudržela jsem se pořádně na nohách a ztrácela jsem orientaci)... že neplakal dojetím nad dvoučárkovým testem mi přijde jako maličkost.

Musím se přidat do diskuse, protože si myslím, že mám docela zajímavou zkušenost. Žila jsem 13 let s jednou partnerkou, narodil se nám syn. Já jsem "bio matka" (z toho označení si dělám trochu legraci.) Pak jsme se rozešly a teď je těhotná moje nová partnerka. Když jsem byla už před více než 7 lety těhotná, nepřipadala jsem si nějak "osamělá", ale jako kdybych cítila, že prostě nemůže být úplně se mnou. Knížky jsem četla sama, o porodu uvažovala spíš sama. Někdy mi třeba připadalo, že ji skoro nutím, aby si sáhla na bříško... ale to bylo spíš zpočátku, kolem 5. měsíce. Pak už byla zvědavá... ačkoliv, moje nadšené výkřiky: "A teď koplo... a zase!" ji taky "nebraly" až tolik. U porodu byla, pomohla mi a pak se opravdu hodně starala - musím říct, že v porovnání s hetero kamarádkami jsem měla tu oporu a pomoc obrovskou!
S mojí druhou partnerkou jsme se několikrát skoro pohádaly, protože mi vyčítala, že se dost nezajímám. A to si myslím, že oproti (některým) chlapům se zajímám až až! Ale první trimestr byl náročný, zdálo se mi, že "hormony" ji hrozně ovlivňují, nahoru dolů a najednou jsem si uvědomila, jak je ta zkušenost nepřenosná - vím, jaké to je být těhotná, vím, jaký je první trimestr, všechny ty nevolnosti, strachy, poryvy nálad... ale stejně se úplně vcítit nedokážu! Já prostě NEJSEM V TOM... tohle vyjádření těhotného stavu se mi zdá nejpřesnější.
I ten nejcitlivější partner je zkrátka vedle, ne přímo V TOM (stavu).
Já vím, někdo namítne - ale ono to vlastně není "tvoje" dítě, tak se nediv. Myslím, že zrovna tímhle to dané není.
Někdy, když hladím partnerčino bříško (a často mě o to musí poprosit!) - napadá mě, jak si přeju, aby už bylo trochu větší nebo abych už cítila kopání mrňouse. Ten kontakt se prostě zvenku navazuje o něco hůř než zevnitř.

Manžel se taky příliš nestaral. Já neustále listovala v knížkách, jak už je mimi velké a co všechno už mu funguje, zajímala se o porody a vůbec o péči.
Manžel podobné pocity prožíval snad jen na UTZ, kde byl se mnou a mohl tedy i vidět, že to je skutečně dítě. Úplně se rozzářil, když nám mimísek zamával z monitoru. A po UTZ zase klídek, nic se neděje.

I když... zas tak klidnej nebyl, protože já sleduju Ordinaci a tam vlastně každý porod byl boj lékařů o život rodičky i dítěte. (ty díly s přirozenými porody šly když už jsme to měli za sebou). Tak měsíc před porodem byl vystresovanej na nejvyšší míru. Auto mělo permanentně plnou nádrž, 2 kamarádi v záloze, manžel se doslova bál odejít z domu a jen jsem trošku zakňourala (bolely mě záda) tak stál v pozoru s otázkou: Už? Dokonce se ptal známýho doktora, jestli by nebylo možné mě dovést do porodnice hned, abych tam ten měsíc radši počkala, že mi prý zaplatí i nadstandart!

Milá autorko, já sem prožívala to samé, ale takoví už chlapi jsou. Mám skvélého manžela a tátu v jedné osobě a také se choval jako bych 9 měsíců nic nenosila, u prvního dítěte to všechno bylo nové a poprvé, ale u druhé dcery už to bral jako samozřejmost. Teď máme 14dní miminko a zvyká si na další přírustek, pro něj první dítě je jeho všechno a stále měl obavy jak bude dělit lásku mezi dvě děti. Chlapi reagují až je věc hotová, v tomhle případě až je dítě na světě. Stále mi říkal, jak je divné, že budeme mít vlastně 2 děti a jak to bude dělat, když první dcera je jeho zlatíčko atd. Prostě měl strach z toho jaké druhé dítě bude, nebylo pro něj v bříšku hmatatelné. Můžu Vám říct, že za téměř celé moje druhé těhotenství se mě ani nedotkl a nebylo to tím, že by mě měl mít o něco méně rád, nebo neměl zájem. Teď se nad druhou dcerkou rozplývá a vpadl do toho rovnýma nohama, že ani nemá čas si uvědomit, jestli lásku musí dělit nebo ne, jak si myslel. Také jsem měla zdravotní problémy, měla sem vcestnou placentu a hrozil mi císařský řez, a myslela, sem, že jsem na to sama, ale chce to asi víc povídat si o tom co cítíte a co si myslíte, i když je to v dnešní době těžké. Tak Vám přeji hlavu vzhůru a hoďte chmury za hlavu, uvidíte, že až bude miminko na světě budete to vidět jinak a vše se otočí.

Ahoj Renato, jak napsala většina hole - u nás je to to samé. Vím, že se manžel těší na naše třetí dítě stejně jako na předchozí, ale nedává nic najevo. Nepohladí bříško, jen občas se zeptá, jak se cítím a něco mě nebolí (o masáž si říkám a vždy mi vyhoví, ale že by sám nabízel...). Já bych taky ráda občas zažila nějaké to souznění, ale prostě - komu není dáno... na druhou stranu zařídí, co je potřeba. POstará se o starší děti, vezme je na výlet, uvaří, žehlí - abych si odpočala. Možná je to lepší, než aby kecal a nic nedělal
Ale taky se někdy cítím opuštěná a osamělá... ale je to i hormony, moc se těším na porod a dojímá mě kde co