Názory k článku Předčasný porod je jen pro silné povahy a to my s manželem nemáme

naprosto chápu co jste si prožila,máme doma dnes už rok a půl staré dvojčátka (holčičky) narodily se také předčasně. beznaděj a strach který jsme prožili se nedá popsat a kdo nezažil nepochopí naštěstí i my jsme měly štěsti a holčičky jsou naprosto zdravé.Držím palce všem maminká a tatínkům aby nezoufali a vydrželi neb naděje umírá poslední

Při pročítání příspěvků u tohoto článku jsem narazil na zmínku o sestře Jitce z oddělení 12.
Taky s ní mám nepříjemné zkušenosti jak se nepěkně chová k rodičům a dětem. Dokonce jsem již sepsal stížnost na její neurvalé chování, které výrazně kontrastuje se snahou ostatního personálu. Zatím jsem ji, ale neodeslal, protože nemám přímý kontakt na jejího nadřízeného a protože z okolí vím, že málokdo se odváží si stěžovat přímo i když jsou hrubě nespokojeni a taky jeden hlas proti je docela málo.

Proto navrhuji aby jsme sem sepsali svoje zkušenosti s touto sestrou a to nejen ty špatné a potom bych poslal tuto diskuzi na obilňák ke zvážení jestli se jim taková sestra vyplatí.

Můj názor je takový, že sesře Jituně by to více slušelo v pekárně, kde by mohla HÁZET těsto.
S dětmi se totiž zachází opatrně JITUNO!!!

Ano, Deniso, souhlasím. Ale málokterá z těch maminek, co měly špatnou zkušenost si chtěla ztěžovat. Od začátku s námi většina doktorů jednala, že si svoje problémy vymýšlíme. Například i ten porod tak probíhal. Prohlédli mě, až když jsem si neustále stěžovala na bolesti, pak zjistili, že už rodím. Jinak mi pořád tvrdili, že si to namlouvám. Když víte, že vám nikdo nevěří, tak je to těžké. Teď už se člověk cítí strašně moc "silný". Ale jak píšete, zase už to ty maminy berou tak, že je to za nimi a stížnost od jedné "histerické" matky určitě nestačí.
Viděla bych to úplně stejně jako vy, ale zkuste si jen představit, že vás z hodiny na hodinu zavřou na pokoj,dají vám kapačky, injekce na dozrání plic miminka a "informují" vás o tom, že se miminko může každou chvíli narodit a to by znamenalo, že buť zemře nebo bude mít VÁŽNÉ následky. A s tím tam ležíte hodiny, dny, týdny a jen čekáte a doufáte. Ještě dnes je mi z toho hodně špatně. Ještě několik měsíců jste z toho všeho hodně psychicky vyčerpaná. A odpor hned na místě? Ano, taky jsme si uměly dupnout,když šlo jen o nás, ale když jde o vaše miminko, zvažujete všechny možnosti a následky a raději se přikloníte k té pro vaše dítě lepší variantě.

7měs dvojky se mi narodili v 34tt, přiroz.měla jsem to štěstí, že jsem byla asi od 4.dne s nimi, první 4dny byli o patro výš, chodila jsem je kojit co 3hod, sestřičky vždycky zavolaly nebo dokrmily mým odstříkaným MM.pak už jsem byla s nimi, cca ještě 2týdny, měla jsem je i s inkubátorem u sebe v pokoji, později tam byli i s lampou na žloutenku. je mi moc líto, že to není běžná praxe všude, tak ně+jak jsem to brala jako přirozenou věc, že pokud to zdr.stav mým miminek dovolí, že budu s nimi, a díky Bohu za to. rodila jsem v Ml.Boleslavi, kde jsme také leželi na nedonošencích, a byla jsem moc spokojená, s přístupem personálu i dr. přeju všem nedonošeným miminkům co nejvíc síly a co nejlepší start do života!!!!

Danko, ani nevíš, jak moc tě chápu, je to jak píšeš, naše nemocné děti mohou být jako rukojmí, aby si personál na nás mohl dovolovat. Ne všichni jsou takoví, většina je třeba hodná, ale najdou se mezi nimi takoví jako nakonec všude a proto bychom jako matky měly mít právo se svými dětmi být. Pamatuji se moc dobře, jak při službě některých sester byly dětičky hodnější, měly méně desaturací a i my maminky jsme byly klidnější, že dnes má naše dítě na starosti právě tato sestřička. A pak byly sestry, při jejichž službě pravidelně měly děti více potíží, bylo mnohem více pípání a i my maminky jsme cítily, že v těchto rukách našim dětem není dobře. Zajímavé je, že jsme se velmi rychle všechny shodly na tom, které sestry patří do které skupiny a to podle reakcí našich dětí. Řešení je podle mě v tom, co nakonec deklaruje i charta práv dítěte v nemocnici, i nemocné nebo předčasně narozené dítě má právo na nepřetržitou přítomnost nejbližší osoby a také jsem přesvědčená o tom, že tohle není jen právo pro právo, ale jedna z nejdůležitějších podmínek pro jejich uzdravování a prospívání.