Názory k článku Ubrečená Lucinka

no vidíš, nám pomohla - možná pomohla psychicky jen mě vidět i drobné pokroky, které přinesl čas a být klidnější. Ale i to je v téhle bezmoci a beznadějí velké plus. Z počátku jsme dostali pyridoxin a ještě jeden b vitamin, pak ta homeopatika na podporu vývoje nervové soustavy a po roce věku nechala dr. udělat synovi alergotesty, aby vyloučíla podrážděnost z nějaké lehké formy alergie. Nakonec je jen hyperaktivní a díky Vojtově metodě ve zvladatelné formě. Dnes už je to skoro dospělý mladý muž.

Presne tak...nemyslim si, ze za to muze matka, ani nikdo jiny, vubec prece nejde o to, kdo za to muze, ale co s tim delat...bohuzel se mi zda, ze vetsina psychologickych rozboru se zastavi prave na te "pul ceste"

Nastesti zpusobu nahledu i cest, jak to resit, je mnoho, cim dal vic ;-)

taky bych mohla napsat takový článek, tedy před nějakou dobou, lékem nebyla a ni homeopatie ani jiná medicína, ale šátek a já, moje blízkost... nemusí to fungovat u každého, ale jakmile jsem zjistila, že mám neodkládací miminko, začala jsem si ho vázat do kapsy s křížem do šátku a dělala jsem s ním všechno (nádobí, uklízení včetně luování a vytírání podlahy...) přes půl roku byla postýlka jeho největší nepřítel, teď v ní spí jak andělíček. Objevuje svět a je spokojený, samozřejmě má dny, kdy potřebuje víc chovat než jindy, tak ho pak chovám a uklízení nechám buď na později, nebo je spáchám s malým v šátku. Chápu, že každé děťátko je jiné, ale za zkoušku by to možná stálo, kvůli Lucince i kvůli mamince. Přeju hodně síly a lásky:o)

akorát u nás je to o to horší, že je třetí dítě k dvěma ještě relativně malým /téměř 6 a 2/ sourozencům. Tobísek řve celé dny kdykoliv ho odložím, je to spíše o náhodě, když ho odložím a chvilku se zabaví sám-minuty by se daly počítat na prstech. Přesně jak píšete, je pohybově trochu opožděný, díky čemu jsme docházeli na rehabilitace na vojtovku, údajně má oslabené svalstvo, i když nechápu z čeho, když celý dny ječí jak siréna, mlátí vztekle rukama,nohama a bříško má zatnuté. Paní pošťačka když k nám jde, tak přesně ví, kdy jsme doma už dole v domě, protože Tobínovo ječení je slyšet i přes zavřené dveře / a to nebydlíme v paneláku/. Tobínek neumí také usínat sám, u nás je metoda u kojení /vím, že se to nemá, ale když ječí, tak pro chvíli klidu extra večer uděláte cokoliv/ a nebo hodně silné houpání v křesílku-to trvá tak skoro hodinu, než ho zdoláme. Když ho dám do košíku, aby usnul sám, tak ječí třeba hodinu, je zpocený, rudý vzteky, sotva ho vyndám, tak opravdu do vteřiny řev přestane a je z něj usměvavý chlapeček. Všichni, co nás znají, tak říkají, jak je to usměvavé, pohodové miminko, ale to jenom proto, že ho vidí v mé náruči. Nikdo nevěří tomu, že řve a řve a řve.
Ani nevím, jak k tomu přišel, vzhledem k tomu, že je třetí, tak nemám pocit, že bysme ho nějak extra rozchovali my, samozhřemně, že jsme ho od malinka mazlili, ale jak je to u tří dětí, tak se člověk musí věnovat všem. Z druhé strany obě starší děti ho od počátku přijali s láskou a muchlaly ho, jak jsme jim to dovolili.
Teď je Tobínkovi 7 měsíců a já jenom čekám pořád na nějaké zlepšení, které nepřichází. Je abnormálně živé dítě i podle lékařů, přes den spí tak max. 2-3 krát 20 minut, v noci se stále několikrát budí na kojení.
Teď když to píšu, tak Tobínos zase ječí....tak už jdu zase toho mýho uječenýho milovanýho tyrana pochovat, aby na mě nějaký dobrák z baráku nezavolal sociálku, že se o děti. nestarám....

Jen bych dodala,že se mi to radí. Mám to za sebou,tak radím nepitvat....ale já to pitvala,brečela,hledala důvody...