Názory k článku Ubrečená Lucinka

Péťovi je právě 2 a 3/4 roku a když si vzpomenu, tak byl přesně takové ubrečené dítě jako Lucinka.Těhotenství jsem měla krásné,bezproblémové a jak se prcek narodil,začal teror.Probrečené noci a celé dny.Bála jsem se s ním zůstat sama,protože mi pořád brečel.Brala jsem si ho sebou i na záchod.Nedokázal být sám. Všechno se to změnilo až když začal chodit.Teď je naprosto v pohodě,veselý,šikovný,hodně upovídaný...máme z něj radost.Když mu byli necelé 2 roky,znovu jsem otěhotněla.Byla jsem neustále ve stresu,nebylo mi dobře,s Péťou jsme byli v nemocnici s laryndytidou,před Vánocemi jsem měla zápal plic,ještě jsme mezi tím stihly svatbu a potom už samé problémy s těhotenstvím (otěhotněla jsem přes antikoncepci).Strašně jsem se bála toho, co bude po porodu.Jestli bude druhé děťátko také tak ubrečené.Honzík se narodil 23.4.2008 takže mu jsou 2 měsíce a já o tomto dítěti skoro nevím.Brečí,jen když má hlad nebo ho něco trápí.Jinak leží v košíku,kouká na hračky a brouká si.Když k němu přijdeme a mluvíme na něj,tak se směje.Je to naprosto pohodové dítě.Každé dítě je jiné.Ale jsem ráda,že je oba mám.

Je tady už tolik příspěvků k diskuzi, že si nejsem jistá, zda tady tento bude někdo ještě vůbec číst. Chci se jen podělit o svůj názor a svou zkušenost. Pisatelku dokáži z části pochopit. Z části píši proto, že jsem měla stejně uplakaného chlapečka a ulevilo se mi zhruba v 10 měsících a od 1 roku (teď mu budou skoro 2) už to byla pohoda. Stejně jako pisatelka jsem při jeho pláči zažívala muka, protože Kryštůfkův pláč byl velmi zoufalý. Stejně jako pisatelka neuznávám metodu "nechat vyplakat". V čem se s pisatelkou lišíme je to, že to bylo mé první a zatím jediné dítě. To je dosti podstatný rozdíl, přesto si dovolím vyslovit svůj názor. Jak už jsem psala, neuznávám metodu "nechat vybrečet" a přestože jsem byla unavená, zoufalá, vyčerpaná, tak jsem našeho chlapečka nikdy nenechala vyplakat. Byla jsem přímně zklamaná, že manžel nemá navařeno, že byt není jako klícka, že já nejsem jako z žurnálu, ale prostě mi to nedalo. Moje oblíbená dětská psycholožka Jiřina Prekopová, která působí především v Německu (je to tuším, že více než 80-ti letá dáma - takže žádná moderna) ve své knize píše (a teď ji necituji doslova, ale význam snad uchovám), že nechat dítě vybrečet, abych ho náhodou neromazlila svým nošením a svou blízkostí je hrubé nepochopení potřeb kojence. A jinde zase píše, že obvykle dítě po nějaké době utichne, protože pochopí, že pomoc nepřijde, nicméně uvnitř někde v jeho dušicce utichne zároveň něco jiného. Mnoho materiálů přece píše o tom, že dítě zhruba do jednoho roku rozmazlit zkrátka nelze. A že je Vaše děťátko chorobně závislé na Vás na své mamince? Proboha, vždyť se bavíme o ani ne ročním dítěti....na kom jiném by mělo být závislé. Já bych spíš byla nesvá kdybych takovému miminku jako maminka vyjímečná nebyla. Já osobně jsem přehodnotila priority a neříkám, že jsem se smiřovala lehce s kupami nevyžehleného prádla, s rychlovkami namísto smaženého řízku s bramborovým salátem, ale dalo se to vydržet a zpravidla tohle období netrvá déle než zhruba rok a to se dá vydržet. Alespoň já neznám třeba tříleté dítě, které by většinu dne proplakalo. Já jsem Kryštůfka nosila (protože kojenci jsou nošenci a být nošen je pro ně naprosto reálná potřeba, stejně jako být syt, být v teple...), houpala na gymnastickém balóně, hladila, objímala, občas když nepřestával plakat, tak jsem brečela i já, ale houpat na balóně jsem nepřestávala...Vyslechla jsem si spoustu zaručených rad, jak si na sebe pletu bič, že Kryštof nebude umět usínat sám (do 8 měsíců usnul jen houpáním na baloně), že bude rozmazlený, nebude se umět zabavit sám....Dnes má velmi klidné dítě, které si dokáže hrát samo, je velmi zvídavé, bystré, spoustu věcí si nechá vysvětlit, takže se nevzteká zbytečně kvůli hloupostem (i když to možná taky přijde). Zrovna dnes jsme se vrátili z prvního velkého výletu z Rakouska. Ačkoli naše známé Kryštof viděl poprvé, velmi rychle se zabavil 20-let starými hračkami, mámu v tu chvíli vůbec nepostrádal a velmi rychle se spřátelil a dokonce na otázku, zda zůstane u známých, odpověděl, že ano. Takže rozhodně nemůžu říct, že bez mámy neudělá krok, že by na mě byl chorobně závislý....Knížku Jiřiny Prekopové jsem půjčila kamarádce, takže opět nebudu citovat přesně, ale zmiňuje také to, že časo chceme děti od sebe odpoutávat ještě dříve, než se ono pouto vytvoří. Pokud podpoříme vytvoření pevného pouta s naším děťátkem, potom se ono přirozeně postupně od maminky samo odpoutá. Naopak chorobně závislé se stavají takové děti, kterým se jistoty a bezpečí nedostává...Shodou okolností ta již několikrát zmiˇˇnovaná Jiřina Prekopová napsala též knihu Malý tyran, ale ta pojednává o mnhem starších dětěch tyranizujících své rodiče než o několikaměsíčních kojencích. Víte, já věřím, že všechno se těm našim dětěm někam zapisuje a všechno se nám jednou v nějaké podobě vrátí a to nemyslím nijak zle. Ale nezoufejte, jak píše pan doktor Matějček, lidský druh je jediný, u kterého se leckteré chyby dají napravit. Přeji pevné nervy a hlavně hodně moudrosti.

řekla bych, že je rozdíl i pro dítě - buď visíš na matce, nebo jsi pevně přitisknutá k těle matky. To je rozdíl.

Taky v klokankách často z neznalosti nosí rodiče čelem dopředu a vystavují je tak "světu" bez možnosti se odklonit, když je toho příliš - což třeba u Lucinky by byla asi dost chyba, ta se podle popisu spíš potřebovala schovat a podněty omezit na maminku a "svět" si dávkovat z bezpečí jejího těla.

Necetla jsem zadny komentar ke clanku, tak mozna napisu, co uz je tu napsano. Nejlepsi radu a podporu, kterou jsem dostala jeste nez se mi narodilo prvni miminko byla: matka, ktera miluje sve dite a dava to najevo svym chovanim, sve dite nerozmazluje. Neboli dite, ktere place a matka se ho snazi ukonejsit, sve dite nerozmazli. Vim o cem pisu a dokazu si predstavit autorku clanku cim prochazela. Mam dve deti, je mezi nimi 16 mesicu rozdil a druhe dite plakalo moc a moc. Na jejim clanku me trochu zarazi, ze nevidi, ze "trenovani" Lucinky vlastne k nicemu moc nevede. Lucinka stale place, i kdyz mozna mene, a pri tom to jsou tri mesice, co se ji maminka snazi "odnaucit" jejiho navyku na maminku.
Prosim, neberte me spatne, ze chci byt rypava a chytra. Jen bych mozna zkusila neco jineho. V mem pripade se velmi osvedcilo noseni miminka na zadech. Jiz od jeho 5. mesice velkou cast dne travi na mych zadech. Staci jen najit spravny typ satku nebo carrier (Ergo).

Libiku, sleduju Tě tady na diskusích už nějakou dobu. opravdu se mi zdá, že nejsi v pohodě, jak můžeš, tak sekneš. určitě Tvému manželovi a dětem pomůže, když s tím zkusíš něco udělat