Názory k článku Ubrečená Lucinka

Libiku, ja teda nevim, proc by nekdo nemohl ragovat na prispevek aniz by cetl clanek, kdyz onen prispevek o clanku nerika nic. Pisatelka jen psala, jak je to u ni ted doma...
Ja taky na rozmazleni miminek neverim, neznam zadneho psychologa, ktery by tvrdil, ze se chovanim neco zkazi, naopak, viz treba Matejcek, zato doktori jsou studeni jako psi cumak, porad maji neco o zvykani na chovani. Ale mimiko se prece chovat POTREBUJE! (nikoliv chce, jen tak ze srandy pro trapeni rodicu)

Ja prvni dceru chovala az 12 hodin denne, bylo to silene, nevarila jsem, jedla az dosel manzel... musela jsem chovat, i kdyz spala, trvalo to 4 mesice, v kocarku vydrzela byt vzhuru klidna asi 20 min, spat tak 10 min, usnout v nem ovsem usnout neumela nikdy, to jsem ji musela uspat v naruci a pak ji polozit. Jedinkrat jsem ji nenechala schvalne plakat.Pak se to vse zmenilo ze dne na den, nase dceruska spala v kocare 4 hodiny a stalo se z ni spokojene slunicko a je takova do dneska, jsou ji dva roky. Je sikovna, sama se naucila usinat sama, spavat ve sve postylce, sama se v 15 mes. odstavila, od 17 mes je pres den bez plen, pocita do deseti... ted mame trimesicni miminko a starsi dcera je stale v pohode.
Nekdy mi z toho, jak se chova a jak je stastna, jak se raduje ze zivota pripada, jako by nam to vse vracela.
A jeste jeden dodatek, moje babicky mi porad vtloukaji do hlavy, CHOVAT, CHOVAT, CHOVAT. Kdo chova ma krala, kdo nechova... ma neco jinyho. Miminek, ktere musi nekde opustene plakat, je mi strasne, strasne lito.

Moje zkušenost: dráždivé děti potřebují jistotu, máminu milující náruč, režim, co nejméně "vykolejujících" podnětů, svatou trpělivost a hlavně se my mámy musíme smířit s tím, že naše děti jsou prostě takové, oni z nás totiž cítí naši nespokojenost a jen to zhoršuje jejich blbou náladu. A když na to není síla, musí zastoupit tatínek nebo kdokoliv další. Vím o čem mluvím, můj prvorozený řval 20 hodin denně se několika malinkými přestávkami. Na střídačku jsme ho nosili a říkali mu, ať se vypláče, že ho máme rádi i tak. Teď jsou mu čtyři a už hodně situací zvládne, ale dodnes nesnáší jakékoliv změny, bojí se úplně všeho neznámého a je lehce hypertonický. Cvičili jsme i Vojtovku, ale bylo to ještě horší.

Homeopatie dráždivému dítěti nepomůže, nemůžu uvěřit, že tomu někdo může uvěřit.

Kdo to nezažil, nepochopí. Naše dcerka prořvala v podstatě celý první rok. Byli jsme s manželem oba dva absolutně vyčerpaní. Pořád jsme jenom chovali nebo houpali a ani to kolikrát nezabíralo. Situace se postupně zlepšovala tím, jak se mohla samostatněji pohybovat. Když začala mluvit, ubývalo i důvodů k pláči. Dnes jsou jí skoro dva roky a všichni obdivují, jak máme neuvěřitelně šikovnou a inteligentní holčičku.Navíc je velice společenská a pohodová. Ničeho se nebojí, nemá zábrany ve styku s lidmi a dokáže zvládnout i pobyt v neznámém prostředí. A přestože jsme ji tolik chovali, není na nás vůbec závislá! Řekla bych, že je to spíš naopak. Díky naší péči získala důvěru ve svět, který se jí zřejmě původně vůbec nelíbil.Kolikrát na ni spolu s manželem s láskou a úžasem hledíme a říkáme si, že je to zasloužená odměna za ten náročný začátek.

Taky jsem mela placici miminko co tedy neplakalo, ale jen diky tomu ze jsem kojila kdykoliv si rekl, chovala a chovala prakticky celych 11mesicu...a vychovala :)) dnes ve 2 letech je to pohodar ktereho mi vsichni zavidi. Breci jen kdyz se neco deje-a tehdy spolehlive zabira moje blizkost - pomazleni a pochovani...a ted uz si to uzivam. Urcite neajke miminko jeste bude a ja jen doufam ze jeho potreba blizkeho kontaktu s matkou nebude tak velika, uz nebude mozne mu venovat veskery cas a silu.
Je to hodne narocne, ale jedine co muzu vzkazat: Bude lepe..s kazdym krokem vpred, s kazdym mesicem. u nas hodne pomohlo kdyz zacal malej chodit..to se dokonce unavil natolik ze zacal pres den spat.
Budes holt ta maminka co nerika - bylo to tak roztomilounke jako miminko, ale...bezva ze uz je velka a domluvime se spolu...DRZIM PALCE!!!!