Názory k článku Ubrečená Lucinka

Tak s tím souhlasím. Určitě může za plačtivost dítěte z části jeho povaha a z části prostředí, ve kterém se nalézá (např. jestli je maminka v pohodě). U každého dítěte ten poměr bude jiný - některé dítě je nezmar, co se směje pořád a náladu mu jen tak nezkazíš, další bulí pořád, bez ohledu na to, jak v milém prostředí se nachází, a některé dítě zase nasává atmosféru kolem sebe jako houba a necháse tím ovlivnit víc než většina vrstevníků. Ale určitě můžem my mámy ovlivnit aspoň trošku, jak budou ty děti usměvavé. Nebo když už jsou uřvané, tak se můžu uklidnit DŘÍV, když my samy budem víc v pohodě, než když spolu s nimi sklouzneme do depky a hysterického křiku... Ale 100% vina rodičů to určitě není, když mimčo trochu víc řve.

Tak tohle jsem si přesně říkala taky, že v životě už další dítě chtít nebudu.
Ale věř mi, že se to bude lepšit, i když tomu asi teď moc nevěříš. My tak protrpěli rok a půl, ale jak malá začala chodit, opravdu se to začalo lepšit.
Musím ale podotknout, že já měla aspoň oporu v manželovi, jinak bych to asi nezvládla. Teď je malé něco přes 2.5 let a my se pokoušíme o další mimi, tak jen doufám, že tohle bude kliďas.

Nevim na co narazis Libiku, ale chovat male mimino nejde porad. Predstav si, ze matka je take lidsky tvor a ma sve potreby - fakt blbe se mimono chova pri vykonavani male a velke strany, pri naklaneni se do lednicky pri vyzirani zbytku, pri cisteni zubu ve 3 odpoledne, pri oblekani tyden noseneho tricka, pri mlaceni vetsiho nezvedeneho sourozence, pri rizeni se vetsinou mimo nevejde za volant, pri sexualnich hratkach, pri nepretrzitem 12ti hodinovem spanku, ktery si kazda matka na MD zhusta doprava apod.

To je tu skutečně vetšina žen, které hledají důvody proč nechovat malé mimino, když se takto blbě ptají?

Tohle se mi stalo s několika věcmi taky. Že jsem to své děti neučila a oni se to naučily samy - řvát že něco chtějí nebo tak. Příklad: Když byl syn malinký, z porodnice přivezený, neučila jsem ho spinkat za naprostého ticha. Prostě nějaký rámus být musel, aby nemusela tehdy tříletá dcerka chodit po špičkách, ale třeba si vedle postýlky hrála, sem tam něco ťuklo, občas jsme promluvili. Čas uběhl a ono povídání jednou synka vzbudilo a řval. Spal jen 30 minut, byl nevyspalý, no hrůza. Ale nějak mi to nedošlo, takže šel zase příště spát, někdo klasicky polohlasně promluvil - a řev. No a když najednou zjistíte, že dítko spí takhle jen 2x30 minut za den a že nestíháte nic a že ho cokoliv vzbudí... no, kdo by nezačal tiše zavírat dveře, napomínat dcerku a chodit po špičkách? COKOLIV, hlavně ať spí déle než 30 minut.
Teď mě hned další případ nenapadá, ale prostě se tohle děje. Nastane zlom, dítko dospěje nebo tak něco, já nevím, nerozumím tomu.
Každopádně - po takovém vývoji - postěžovala jsem si někomu, že syn málo spí, tak 30 minut a cokoliv ho vzbudí a bylo mi vpáleno: Se nediv, když sis ho rozmazlila na ticho, to moje děti...

Těžká na tom všem je jedna věc. Když to člověk zrovna prožívá, když je v tom, když je nevyspalý, když se resty množí, když si chce na chvilku odpočinout, užít manžela nebo starší dítko, když si chce jednou vyjít s někým ven a ono nic z toho nejde, protože je pořád jako v zajetí, raní i dobře míněné rady.

Měla jsem kruté šestinedělí s dcerkou a možná asi celý půlrok, ale dnes už je to mlhavá vzpomínka, které se dokážu zasmát a říct: jo, s Verunkou jsme za noc naspali 4,5 hodiny a to ještě po kouskách. Ale tenkrát mi to přišlo jako konec světa. (A on to možná malý konec soukromého světa byl. )