Názory k článku Ubrečená Lucinka

Tak mě někdo nabádal, abych si to přečetla, když kritizuji účastnice diskuse pod článkem, za jejich hrdě hlásané postupy. Tak jsem to udělala.

Mrzí mě to

Ahoj Mili, no abychom si opravdu dobře rozumněly, opravdu si myslím, že tak maximálně v jednom případě z deseti může za plakání miminka maminka a její chování, jako třeba nervozita apod. V těch ostatních případech to může být cokoliv jiného: reflux, alergie, prdíky, povaha (zejména u těch chronických uplakánků). Myslím, že právě o tom to je - maminky plačících dětí by si měly uvědomit, že vina s největší pravděpodobností není na jejich straně ale někde jinde.

Moje mimino-dnes necelých 10 měsíců-je z tohoto těsta. Poslední 2 měsíce vydrží v postýlce až 20 minut, když jsem vedle (třeba vařím). První 3 měsíce jsem ji nosila cca 15 hod denně. Nepřeháním ani v nejmenším. V šátku i v rukách. Bylo to děsný, občas, někdy jsem měla všeho plný zuby(naše domácnost katastrofa, binec, nevařím...), ale celou dobu JI CHÁPU. Myslím, že člověk je stále ještě skoroopice, malý opiče je na matce připlaclé stále, primitivní kmeny mají různé pověry, malé děti se v miminkovském věku předávají z rukydo ruky. Ted už opradu dcerka začíná někdy zuřit, aby si mě "potýrala", jsem to už schopna rozlišit a začínám to vláčení odbourávat, ale doposud jsem byla její otrok vědomě. Jen podstatný rozdíl asi je, že tj moje první dítě, tak jsem si ten přepych být jí otrokem mohla dovolit. Ale jsem zastáncem dítě NOSIT, NOSIT, NOSIT. Chce to však olerantního muže a případné sourozence.

Ahoj, myslím, že abychom si lépe porozuměly, musely bychom si mnohé vysvětlit a hodně rozvést. Asi si to takhle přesně nemyslela, ale mě z toho příspěvku tak trochu plyne, že 9 uplakaných dětí z 10 nadměrně pláčou jen proto, že mají uplakanou nervozní povahu a žádný jiný důvod ovlivnitelný matkou.
Samozřejmě jsou děti, které ani nervozní matka nerozhodí. Každý jsme jiný a někdo projde bolestivou situací celkem bez následků na psychiku a jiný má doživotní trauma. Takže jsou děti, které jsou klidné a pohodové téměř za všech okolností a pak děti, které jsou nervozní a uplakané za všech okolností, ale drtivá většina je někde mezi a moje děti byly některé ty uplakanější, nervoznější a právě na ty nejvíc působilo to, jak jsem se sama cítila a jak jsem s nimi podle toho jednala. Takže bych to spíš definovala tak, že některé děti(ty povahou dráždivější) vyžadují více péče a více klidu a jistoty ze strany matky, aby tolik neplakaly, než ty druhé povahou klidné děti.
Ať si to každá maminka řeší podle vlastních názorů, ale podle mě děti nepláčou jen tak bez důvodu a my dospělí pečující jsme ti, kteří mohou ovlivnit, jak se cítí. A když dítě propláče většinu dne a třeba i noci, pak se asi dobře necítí. Jak jsem ale psala, nejde o to se obviňovat a srovnávat uplakánka se sousedovic kliďasem, ale hledat způsoby, jak dítěti pomoci.

Mili, temperamentem jsem nemyslela temperamentní miminko, ale obecně povahu, která může být klidná, nebo naopak. Opravdu si myslím, že to není ani půl na půl, myslím, že ta povaha je prostě naprosto dominantní, a vedlejší vlivy, jako je nervozita maminky, ovlivní to dítě, pouze pokud jsou opravdu extrémně silné. Btw. nevím, jestli jsi viděla na CT2 pořad BBC Lidské mládě (dávali to v pátek večer), v díle, který se v ČR nevysílal, tohle přesně řešili a došli přesně k tomuhle závěru.

Z mého pozorování:

Nejpohodovější dítě, které znám, se narodilo mamince, která měla první dva měsíce po porodu strašné deprese z toho, že jí dítě zkazilo postavu a příslušně ho za to taky nenáviděla. Pak se naštěstí uklidnila. Klouček je největší pohodář na světě.

Druhé nejpohodovější dítě, které znám, se narodilo mamince - workoholičce, která očekávala pouze perfekcionismus a když holčička nešla spát podle očekávání, tak jí hned (třeba ve dvou měsících) hubovala. Dnes je Elišce rok, maminka pracuje na 80% v práci a zbytek zajišťuje chůva. Holčička byla a je fantasticky veselá a bezproblémová.

Nejhorší ubrekánek, kterého znám, se narodil mamince - doktorce (obor porodnictví), která je naprostým prototypem dokonalé maminky. Holčička řvala prvních 6 měsíců nonstop jako by jí na nože brali.

Prostě nevěřím, že to, jak moc dítě brečí, závisí významně na tom, jaká je maminka. Ty jsi psala padesát na padesát, já bych řekla tak jedna ku deseti.