Názory k článku Máme krásného syna. Tatínek neví, že není jeho…

škoda, že nemám čas si všechny příspěvky dočíst, ale pro zakladatelku: chci se zeptat, jak přesně můžeš vědět, že to dítě není manželovo? někdy se člověk trápí tím, co ani není pravda, jinak pokud ses rozhodla neříct, tak neříkej - je to Tvé právo, a ke lhaní to je skoro filosofická otázka, pochopitelně, že někdy člověk lže...i dítěti, "mami bude to bolet"? dokonce i umírajícímu se lže...akorát radím neříkat fakt nikomu, dostala jsi největší dar v životě a zároveň docela trest, budeš se každou chvíli bát, že to praskne-to fakt nezávidím, ale obdivuji Tě, že si se rozhodla i tak přivést dítě na svět...jinak muži dokážou být výbornými otci i dětem, které nejsou jejich a děti jim tuto lásku vrátí a to je to o čem život je...

jinak hlášky mužů na této stránce o nevěře žen neberu naprosto vážně, protože jinak je celá "rodina" plná příběhů o mužích co zahýbaji o sto šest, takže si já skoro neumím představit věrného muže /fakt takoví někde jsou???/, ale znám dost věrných žen...

Teda já taky nestačím zírat na zástupy spravedlivě rozhořčených... "Život ve lži", co to vlastně přesně je? Umí někdo prožít celej život "v pravdě"? Základní slušnost, jistě. Respekt, jistě. Nejsem cynik, ale jsem stoprocentně přesvědčená, že každý má právo na uklouznutí a jsem dokonce přesvědčená i o tom, že nevěra nemusí být ve vztahu zdaleka tím nejfatálnějším. Vztahy se nevyráběj v Hollywoodu a kromě ideálů si do nich každej nese igelitku pořádně napěchovanou vlastní minulostí, která nebývá jednoduchá a často může nepřímo zapříčinit větší či menší krize. Tím chci říct, že existuje kupa mnohem rafinovanějších "little white lies", které vztah rozkládají zevnitř, v pomalejším tempu sice, ale s o to nezvratitelnějšími následky. Na danou situaci podle mýho neexistuje jednoznačný recept, pro každýho je únosný něco jinýho: někdo má na to, prožít zbytek života s kamínkem v žaludku, někdo preferuje rychlý řez a riziko rozpadu vztahu. Hodně taky záleží na osobně partnera, na celkový historii toho vztahu, na příčinách nevěry, na celkovým zázemí rodiny, na materiálním zabezpečení... Proto bych si netroufla z fleku radit to nebo ono, když se "pachatel" ponoří do sebe, nakonec sám nejlíp přijde na to, která varianta jeho rodinu nejméně ohrozí, a o to by tu snad mělo jít především. Nebo snad upřednostníte ideály šustící papírem před klidem vlastního dítěte? Karel Čapek leda že by to ocenil... (nic proti němu, nic proti ideálům, slepá oddanost však vede mnohdy k fanatizmu...)

tinas, přeji ti, aby ti život nikdy nenafackoval a tys nemusela svoje radikální názory nikdy revidovat.

Promiň, připadáš mi strašně naivní. Čistě hypoteticky: Manžel ti ublíží nevěrou, ty ho stále ještě miluješ, přesto zachováš chladnou hlavu a v klidu se rozejdete, aniž by to nějak výrazně poznamenalo děti...
Buď jsi absolutní stoik, kterého nic nerozháže, nebo neskutečná naivka!

Nevěrná nejsem, nikdy jsem nebyla, ani to nemám v plánu, ale mám zkušenost s partnerovou nevěrou. V našem případě byla bohužel opakovaná, což náš vztah neustál. I když bych si to dřív nikdy nepomyslela, po těchto zkušenostech souhlasím se zatloukáním. Samozřejmě jen pokud se jedná o ojedinělý úlet. Přiznáním ulevíte svému svědomí, ale veškerou tíhu a trápení hodíte na partnera. Pokud někdo ujede, ale pak toho lituje a chce zůstat s partnerem, měl by mlčet. A stejnou chybu už neopakovat. Nebo to říct a odejít. Ale říct to a chtít zůstat je strašně sobecké a partnerovi to jen ublíží a už nikdy to bohužel z hlavy nevymaže. Pisatelka udělala chybu a teď si ji holt musí nést v sobě do konce života. Ale neměla by to trápení házet na druhé. Teď už může jen doufat, že to nikdy nepraskne. Přiznávám to nerada, ale vážně platí, že co oči nevidí, to srdce nebolí.

Nechápu jak si přišla k dítěti.Nevěrou? A proč si nevěrná,když si svého muže vážíš a máš ho ráda.Nechápu!!!