Názory k článku Máme krásného syna. Tatínek neví, že není jeho…

Lízo, já už teď taky nevěru nepovažuji za definitivní důvod k rozvodu. Čas sebere iluze a otupí hroty radikálnosti (samozřejmě i společné děti, zážitky, majetek). Ale myslím, že náš vztah by na ni dojel..... důvěra, opora, pohoda, to celé by se asi vytratilo. Takže ne apriori kvůli nevěře, ale následně kvůli tomu, že ač dospělá, nedokážu být natolik tolerantní, abych to schroupla snadno.

Někteří lidé zvládají i tohle, závidím jim to. Na straně druhé, ono je to oboustranné, vím zcela jistě, že můj muž by to bral stejně. Nevím, jakými pokušeními prochází on, já potkávám hodně zajímavých mužů, ale pokušení se nekoná..... asi pro mne sex nebude prioritní a nic jiného hledat nepotřebuji.

Ten případ, o kterém se tu bavíme, je ale o jiném problému. Kdyby přišla domů hned, sdělila "jsem těhotná a stalo se tohle....." byl by bugr a manžel by dostal příležitost se s tím vyrovnat. Tady už došlo k citové vazbě mezi tátou a dítětem a asi bych neměla na to, tohle rozbít a všem ublížit. Vůbec nejde o ten hřích jako takový, ale o to, co mezi nimi existuje a pro oba je důležité.

Na tu podou se už vyserte! Mám tmavý oči tmavý vlasy, adoptivní otec je modrooký blonďák, a kolikrát - když lidi zjistili, že patříme k sobě - říkali: Jo, vy patříte k sobě?! Jsem si nevšim! No jo, ale ta podoba.
My s "tátou" na sebe mrkli, kousli se do rtu, abychom se neřehtali, a zasmáli se tomu doma s mámou. Pubertální dítě, a zvládlo se to.
Nevěřím ani kecům, že otec je ten, kdo se stará - člověk si biologicky něco nese, ačkoli s otcem a jeho rodinou moc dlouho nežil. Něco je ale fakt v krvi.
Ségra je modrooká blondýnka - vypadá, jako by adoptivními otci z oka vypadla. Pokud by naši (máme stejné) biologičtí rodiče zůstali spolu, nebyla by podobná na nikoho - oba tmavé oči, tmavé vlasy... A v příbuzenstvu jen málokdo má modré oči, blond není nikdo. Jen dědeček z jedné strany byl blonďák - ale jen do svých 14. Pak byste v něm blondýna nikdy nehledali. Kdyby nebyli pamětníci, ani by se to nevědělo.
Ségra by tudíž v biologické rodině vypadala jako vetřelec.

S manželem máme půlročního syna, který je 100% jeho. A zatím jediné, co má po něm je pohlaví. (Snad se již brzy ukáží i další stránky) Jinak je dle ostatních celý já. Uši, nos, pusa, brada, tělesné proporce, malý neposeda a živel. Bohužel ani manželovi příbuzní v něm zatím nevidí nějakou podobnost. A aby toho nebylo málo, ačkoliv máme oba hnědé oči, syn je má modré. Po kom? Rozhodně ne po sousedovi! Dva rodiče a dva sourozenci mají modré. Jenže když jdeme jako rodina spolu, je to dost divné. Příroda je příroda, i když se jedná o bio-rodiče

Víš Libiku,
já to mám takhle.Myslím si,že manželství-partnerství má býti založeno na důvěře a na té je pak důležité stavět vše ostatní. Pokud tam ta důvěra není je to podle mého soudu špatně.

Oproti tomu třeba ty špatně uvařené knedlíky,nebo špatně zaparkované auto rozhodně nestavím na stejnou úroveň tomu,že mi manžel bude zahýbat. Sorry,ale tam fakt rovnítko nemám. Knedlíky jsou hovadina,nad ,kterou každý soudný člověk mávne rukou,ale to jestli můj partner spí s někým jiným je pro mě rozhodně věc důležitějšího významu.

Tinas,
co je něvěra, je to jakési selhání jednoho ze dvou. Ty jsi k nevěře nekompromisní a netoleruješ jí.
No vidíš, moje sebejistota ve vztahu k případným vlastním chybám není tak nadprůměrná, jsem člověk. Někdy se vztekám, někdy blbě parkuji, většinou nestíhám, pořád dělám nějaký věci, které dosvědčují to, že se peru s emocemi a vlastním špatným odhadem situace.

Pokud bych(čistě teoreticky) podlehla nějakému muži, tak ve jménu svého výsostného vztahu k manželovi, nikdy nedopustím, aby byl on ponížen a zaskočen, aby to musel řešit. Nemůže za to, že já občas ovařím knedlíky, stane-li se mi to, vyhodím je a uvařím mu něco jiného. Nezatahuji ho do svých průserů, nezaslouží si to. Totéž očekávám od něj.

Nechápu konkrétní výluku z jednoho druhu chyby a nevěřím, že neděláš (neděláte) naprosto žádné.