Názory k článku Vojtova metoda - nejde o poukaz na zdravé dítě, ale o velkou šanci

to ale musíš brát také v potaz, že po mrtvici je dost častá změna citlivosti postižené strany
naší babičku (po mrtvici)někdy bolí pohý dotyk, něžný dotyk podotýkám....druhý den třeba vůbec ne to záleží na spousta okolností
v dospělosti také už máme spoustu svalů zkrácených a protahování také někdy bolí...nemělo by , ale pokud máte zvýšenou nebo změněnou citlivost....
že vojtění nebolí 100% netvrdím, opravdu nejsem mimino ale s největší pravděpodobností ne, spíše je nepříjemná ta poloha a bríná se, také jsem byla vojtěná nebolelo mně nic
vkaždém případě bych nesrovnávala člověka po mrtvici s miminkem

Ano je mi jasné, že i to se může stát, ale v tom případě není něco správně nemyslíte? Z mých zkušeností fyzioterapeut s dítětem cvičí a má větší šanci poznat, kde jsou nějaké odchylky než neurolog, u kterého jste pár minut. Doporučila bych změnit minimálně neurologa.

Jsem maminkou dvojčátek-holčiček a u obou byla diagnostikována predilekce hlavičky a problémy s kyčlemi.
Stále si říkám, že jsme měli více štěstí než rozumu, protože nás naše pediatrička pečlivě sledovala a ve 2 měsících nás odeslala k neuroložce a následně k rehabilitační sestře. A všechyn tři dámy byly a jsou úžasné.
Cvičila jsem s oběma holčičkama 4 cviky denně od 3 měsíců. Bylo to náročné, hlavně psychicky, ale jako naprostý laik jsem věřila naší skvělé fyzioterapeutce, která se holkám věnovala a mě neustále dodávala sílu cvičit a eliminovat možné problémy do budoucna. Stále jsem si opakovala, že to vše dělám pro holky a jejich dobro.
Jedna slečna mohla s cvičením skončit v 11 měsících, byla a je velká čipera, a ta druhá, klidná a rozvážná, si ho ukončila rovněž, v den, kdy se začala plazit, styl a lá Meresjev.
Na kontrolách jsem poslouchala, že tu klidnou brzdí v rozvoji právě ta její mírumilovná a klidná povaha. Jenže holčička neseděla a neměla ani snahu si sednout ještě ve 13 měsících.
Vždy jsem se snažila nesrovnávat a nechat holkám jejich čas. Nikdy jsem ani jednu neposazovala, ani nevodila za ruce. Ale v těch 13 měsících už jsem opravdu začala nervóznět. První holčička se druhé závratně, co se dovedností týče, vzdalovala.
Nechtěla jsem se dočkat dne, kdy mi třeba v jejich dvou letech budou vykládat, že nesedí, protože je klidná. Podle mě jsou i klidnější děti a sedí. Navíc jsem slýchala, že cvičené děti většinou předčí ty necvičené. Jenže já to pořád nějak u té naší klidné holčičky nepozorovala.
Tak jsem si pro svůj klid vyžádala některá vyšetření - krevní obraz, UTZ hlavičky, vyšetření na metabolické vady. Chtěla jsem mít jistotu, že problém není někde jinde. Všechna vyšetření dopadla dobře a tak jsem si znovu říkala, že potřebuje jen svůj čas.
V té době už jsme bydleli v zahraničí a tak jsem se na jedné kontrole u místní dětské doktorky zmínila o tom, že nám jedna holčička stále nesedí a že mi odmítá cvičit Vojtu. Že jen leží jak placka a čeká, až uběhne čas cvičení. Paní doktorka se rozhodla odeslat nás na jejich rehabilitační pracoviště, že začneme zase cvičit. Diagnostikovali nám ochablé břišní a zádové svalstvo.
Už jsem se psychicky připravovala na další cvičení Vojty a jaké bylo mé překvapení, když nám rehabilitační sestra řekla, že sice Vojtu znají, ale oni že budou cvičit Bobatha. V ten moment mi název cvičení nic neříkal. Ale pustili jsme se do toho a já zjistila, že to vlastně žádné cvičení v pravém slova symslu není. Je to terapie hrou, žádné vysvlečení do naha, pro nás na začátek jen kutálení a přetáčení. Holčička si to užívala. Navíc toto cvičení necvičení nijak nenarušovalo náš denní režim a nemuselo se cvičit pravidelně jako Vojta (jako antibiotika).
A já měla možnost sledovat pro mě zázrak v přímém přenosu. Za první tři týdny cvičení se holčička posadila, za další tři týdny lezla po kolínkách a za další tři se postavila.
Samozřejmě jsem přemýšlela nad tím, zda by nebylo bývalo lepší cvičit Bobatha od začátku, když má takové výsledky. Zda nebyl Vojta zbytečné trápení mě i holčiček. Do mých úvah vstoupil i manžel, který řekl, že Bobatha měl možná u nás takový úspěch právě proto, že byla naše holčička vycvičená a připravená Vojtou. Možná má pravdu, kdo ví.
Každopádně náš ďáblík začal chodit v 15 měsících a náš kliďánek v 18 měsících. A to je nejdůležitější.
Jak už zde bylo řečeno, možná bychom se k tomuto výsledku dopracovali i bez cvičení, ale kdo ví. Třeba ne nebo spíše ne, protože ta predilekce tam byla (i když jsem ji já v prvopočátku samozřejmě neviděla). Pak bych si to mohla vyčítat, že jsem pro holky neudělala nebo nezkusila udělat to nejlepší. Kdysi někdo řekl, že se před námi v každém okamžiku otevírají dvě cesty a my volíme jednu z nich. Ať už si vybereme kteroukoliv z nich, nikdy se nedovíme, kam by nás dovedla ta druhá.
Já jen vím, že nebudu nikdy litovat toho, že jsem cvičila jak Vojtu, tak Bobatha (toho ještě stále nemáme ukončeného). Ani kontrol u neuroložky, na které jezdíme domů. Aspoň mám jistotu, že jsou pod kontrolou a pokud by se někdy vyskytl nějaký problém (doufám, že ne, ťuk ťuk), budeme v nejlepších rukou a můžeme ho začít řešit.
Všem přeji hodně štěstí--těm, co cvičit nemusí že mají to štěstí a hlavně těm, co cvičit musí, aby měly jen ty nejlepší výsledky.

S vojtovkou jako prevencí taky nejsem nadšená. My dostali zkraje jen protahovací cviky a dnes nám rhb sestra řekla, že zlepšení je, ale že nám přidá další cvik, tentokrát už reflexní. Chodíme, protože jedno z dvojčat má větší hlavu a neuroložka nás pro jistotu poslala na rhb. TAm sestra zjistila, že má Petruška trošku tužší svaly a že při předklonu nedá ručičky před sebe a že se v 6 měs neotáčí na bříško - děti se narodili o 6 týdnů dřív. Po 14 dnech se Petruška začala otáčet na bříško a dnes nám rhb sestra přidala další cvik,že prej ještě trochu prohýbá záda,ručičky při předklonu pořád nedává před sebe a když ležela a ta sestra vedle ní plácla rukama tak se lekla - což mi přijde normální,to by se lekl každej. Vůbec se mi do toho dalšího cvičení nechce a ráda bych se vás zeptala, zda je tady nějaká mamina, co cvičit měla a necvičila a nebo necvičila tak poctivě.Můj názor je, že se dětem má nechat čas a oni si s tím sami poradí.

Taky mám pocit, že článek je jednostranný, cvičit pro jistotu se tu vynáší. Taky jsem byla s dvojčaty poslána na cvičení - "osvícená" Mudr. mi řekla, že jedno z dvojčat chodit nebude a jestli ano tak búh ví jak - byla jsem na mrtvici. Přestala jsem s dětmi cvičit, děti začaly krátce po roce krásně chodit a já byla tenkrát hloupá, že jsem se nechala tak stresovat.