Názory k článku Bezdětná manželství

Zdravím všechny. Zvláště ty, kteří se cítí na pokraji svých sil z důvodu nepochopení okolím, protože ještě stále nemají své dítě. My si tuto volbu přece nevybrali. A vím přesně, že právě my jsme pro početí vlastního dítěte udělali absolutní maximum - možná tolik, co si většina šťastných rodičů z našeho okolí nedokáže představit a tolik věcí, o kterých snad oni ani netuší, že vůbec existují.... Ti, co se dlouhodobě snaží o vlastní mimčo, moc dobře ví, o čem je tu řeč. První krok: vitamíny, druhý krok: symtotermální metoda, třetí krok: cvičení Mojžíšové, čtvrtý krok: návštěva kliniky se zjištěním výsledků, pátý krok: léčba,... atd, atd. Po několika letech, po několika negativních výsledcích, po dvou spontánních potratech; po zjištění, že vlastně všichni naši přátelé už mají děti a většina čeká druhé, po těch tisících lítostivých pohledů, po tom všem a ještě navrch po těch jejich skvělej radách, mám chuť je poslat do pi... Možná si teď říkáte, že nejsem zrovna slušná dívka (nebo že by už konečně žena?), jenže v této situaci je to tak těžký.... Rozumíte mi? Křičím "Pomooooc", ale ono furt nic. Nemáte pistol? Nebo aspoň provaz? Pomůže mi víc, když budu brečet nebo když se budu smát?? Třeba jako skřet anebo rovnou jako idiot - ikdyž v tom asi už nebude tak velký rozdíl. Máte radu? Plodnou radu? Co opravdu pomáhá? A kam se poděli všichni naši přátelé? Bylo jich tolik a právě se mi zdá, že tu není žádný z nich.... Věrný mi zůstal jen můj manžel - a za to velký dík - jenže ten by tu pistol uvítal snad ještě víc než já.

Dnes jsem si přečetla ten hrozný zážitek Valérie. Je mi to hrozně líto. Já s manželem mohu bohudík mít jen a jen ty nejlepší vzpomínky na asistovanou reprodukci. Není na tom sice nic hezkého, že se nám to nepovedlo přirozenou cestou, ale opravdu lékařům a sestrám můžem být vděčni za jejich ochotu a hlavně za celé léčení. Při každé návštěvě nám bylo vše dokonale vysvětlené, popsané, jak a co se bude dít a léčit. Byli jsme sice na mnoha vyšetření, stálo nás to mnoho úsilí, ale to dva lidé, kteří chtějí mít potomka, obětují. I my jsme to zkusili a jak se říká trpělivost přináší ovoce. Je pravda, nebylo to vůbec lehké, ale víme, že to za to stálo. Opravdu jim jsme vděčni, protože jinak bychom spolu potomka nikdy neměli. Jsem v 5 měsíci a kousek a víme, že to bude holčička. Chtěla bych, nebo aspoň přeju všem ostatním, kteří se bohužel dostanou do stejné situace, aby neházeli flintu do žita a vyzkoušeli plně všechno, aby věděli, že proto udělali vše. Stojí to za to a je to nádherný pocit!! Přeju hodně štěstí všem!!!

je to krásný příběh se "Stastným začátkem". Moc moc gratuluji.
Hanka

na těhotenství jsme čekali přes dva roky.nakonec jsme skončili na klinice asistované reprodukce.po řadě vyšetření a testů jsme byli odkázáni na IVF.následovala příprava spousta léků,injekcí.Pořád jsem žila v naději že si miminko "uděláme" samy.nakonec jsem se dostala až k odběru vajíček a tzv. mimotělního oplodnění.po odběru vajíček následoval za pět dní transfér,kdy oplodněné vajíčko se vloží spět do dělohy.zaváděli mi dvě vajíčka,čekala jsem dvojčátka.lékař mi řekl že jsem 18 dní těhotná a mám se chovat jak 80ti letá babička.za šestnáct dní na to jsem si měla udělat těhotenský test.strašně sem se bála,ze bude negativní a tak jsem se ráno v ten den D vyplížila z ložnice a s velkým očekávání "počůrala ten malý proužek papírku. jedna minuta dokáže být opravdu někdy hrozně dlouhá A bylo to tu!!! můj těhotenský test vzšel pozitivní.byla sem tak šťastná až do okamžiku kdy jsem si vzpoměla na slova lékaře.že pozitivní test nemusí ještě vůbec nic znamena.obědnala jsem se na další kontrolu kdy lékař udělal ultrazvuk a oznámil Nám že je to jednočetné těhotenství,byla sem tak šťastná,že jsem se zapoměla zeptat kam se podělo to druhé embrio.následovala ještě jedna návštěva po které mě z institutu předeli do péče mého ginekologa.Celé těhotenství jsem musela docházet na rizikovou ambulanci,každé takové těhotenství se automaticky bere jako rizikové.A můj velký den nastal 10.3.2005 v Plzni-na Slovanech se mi ve 02:50h.narodil syn Ondřej.Rodit jsem začala okolo 23:00 h.Bzl to POROD ale nic co by se nedalo vydržet.

na těhotenství jsme čekali přes dva roky.nakonec jsme skončili na klinice asistované reprodukce.po řadě vyšetření a testů jsme byli odkázáni na IVF.následovala příprava spousta léků,injekcí.Pořád jsem žila v naději že si miminko "uděláme" samy.nakonec jsem se dostala až k odběru vajíček a tzv. mimotělního oplodnění.po odběru vajíček následoval za pět dní transfér,kdy oplodněné vajíčko se vloží spět do dělohy.zaváděli mi dvě vajíčka,čekala jsem dvojčátka.lékař mi řekl že jsem 18 dní těhotná a mám se chovat jak 80ti letá babička.za šestnáct dní na to jsem si měla udělat těhotenský test.strašně sem se bála,ze bude negativní a tak jsem se ráno v ten den D vyplížila z ložnice a s velkým očekávání "počůrala ten malý proužek papírku. jedna minuta dokáže být opravdu někdy hrozně dlouhá A bylo to tu!!! můj těhotenský test vzšel pozitivní.byla sem tak šťastná až do okamžiku kdy jsem si vzpoměla na slova lékaře.že pozitivní test nemusí ještě vůbec nic znamena.obědnala jsem se na další kontrolu kdy lékař udělal ultrazvuk a oznámil Nám že je to jednočetné těhotenství,byla sem tak šťastná,že jsem se zapoměla zeptat kam se podělo to druhé embrio.následovala ještě jedna návštěva po které mě z institutu předeli do péče mého ginekologa.Celé těhotenství jsem musela docházet na rizikovou ambulanci,každé takové těhotenství se automaticky bere jako rizikové.A můj velký den nastal 10.3.2005 v Plzni-na Slovanech se mi ve 02:50h.narodil syn Ondřej.Rodit jsem začala okolo 23:00 h.Bzl to POROD ale nic co by se nedalo vydržet.