Názory k článku Věříte na obrázky?

Tak já jsem v 8 letech neznala jediného Žida, ale valné mínění jsem o nich neměla, protože
1) zpívalo se o Velikonocích, že byli psi černí nevěrní
2) děda pohrdlivě říkával, když jsme měli kšiltovku při svačině
"Sundej si čepici, když jíš, to dělají jenom Židíí" (používal to asi taky jako stereotyp, neslyšela jsem ho jindy šířit nějaké rasistické nálady)
3) o Osvětimi jsme se učili, že tam zahynuli protifašističtí bojovníci

Činím za to všechno odpovědné dospělé

nojo, ale ty jiný děti to mají taky od rodičů... neříkej mi, že by osmiletýho to o těch židech napadlo samo od sebe.

Děti to maj od rodičů. Kdysi jsem byla maminkou chlapečka na písku (dneska je mu 23)a tam chodil takový na pohled jiný chlapeček, děti s tím problém neměly, ale matky začaly:
"Pojď, jdeme, nepučuj mu to" nebo ještě lépe (ten kluk tam chodil sám, byl ze sociálně problematické rodiny) "Jdi si hrát pryč, nesahej mu na ty hračky" bylo to hnusný a zadělala jsem si tehdy na kruté opovržení kolegyň ze sídliště:

"to je ta, co nechá hrát malýho s tím debilem"

Ahoj.
Já děti sice ještě nemám, ale snad se taky dočkám :o).
O různě postižených dětech (snad na ten výraz nejste hákliví?) jsem hodně přemýšlela. Mají svůj svět a vypadají v něm šťastní, ale jsou v něm šťastní? Asi existuje mnoho teorií, jestli ano nebo ne, ale ani nejlepší a nejvěrohodnější výzkum nemůže ukázat, jak se člověk ve skutečnosti cítí. Vnímám lidi s různými handicapy, potkávám je, občas se na mě některý z nich usměje, což je krásný pocit. Ale řeším sama v sobě velké dilema. Když potkám člověka s handicapem, ať už tělesným nebo mentálním, nevím, jaký k němu mám zaujmout postoj. Nevím, zda se na něj mám dívat (je mi jasné že na viditelné postižení asi ne), zda se na něj mohu usmát, zda ho třeba i pozdravit když se dívá on na mě?? Možná Vám to příjde směšné, ale já opravdu tápu. Je mi těchto lidí líto, přesto jim tu lítost nechci přehnaně projevovat, myslím, že po ní ani netouží! Na druhou stranu, jsou to lidé, jako my, mají své sny, touhy, nesplněná přání ... některým jejich vlastní svět vyhovuje, pak jim ho neberme, někteří si možná přejí být jako my - zdraví lidé. Ale chtějí, abychom si jich všímali?
Míše moc fandím, nejen proto, že krásně maluje, ale proto, že se nevzdá svého světa, svých obrázků.

Libiku, obávám se, že jako mimozemšťani spíše působí autisti. Potkala jsem v životě jen 3 (měli Aspergerův syndrom, což prý je jedna z nejmírnějších verzí autismu) a všichni byli takoví mimozemšťani a bohužel nebyli jen milí a příjemní a úžasní, ale často i pěkně nepříjemní pro své okolí. Ale právě proto, že jsem je potkala, tak vím, že to nejsou ani blázni ani nic jiného, hanlivého. A většinou mají velkou smůlu v nechápavosti okolí, zejména pokud nejsou včas diagnostikováni a nechápou je ani jejich vlastní rodiče.Ti bývají ze svých dětí zoufalí a bezradní. Po udělení "nálepky" je to většinou lepší. Rodiče se uklidní, že nic ve výchově nepokazili, jen jejich dítě je "jiné", ve škole pochopí, že některé věci nedělají naschvál, ač to tak vypadá..... A navíc bývají výrazně "geniální" v nějaké oblasti (nejčastěji prý matematika a jiné exaktní vědy). Jenže kde je něčeho hodně, jinde to zase chybí.
Tady diskutují samí mírně nebo více zasvěcení. Rybka jen vyjádřila názor široké veřejnosti..... Bohužel.