Názory k článku Nemám vůbec žádné kamarády!

Ahoj Dano,
Nevím,jak ti poradit,protože i já bych radu potřebovala.Mám malou holčičku a snažím se s nějakou maminkou seznámit a moc mi to nejde.Řeším to tak,že chodím 3x týdně do různých klubů,kde se setkávají maminky a mají podobně staré děti.

Annet,

vybrala bych lepší školu. Navíc to ber třeba z pohledu dítěte ze vsi - ty také dojíždějí a přesto mají šanci zapadnout. Chodila jsem do třídy, kde většina dětí z různých vesnic pocházela. Stýkali se, přátelili se, dá se říct, že jedna z největších třídních hvězdiček byla dojíždějící též. Je to o povaze. A pokud vím, u nás se to často dělili na ,,školní přátelský kolektiv" a ,,domácí".

Brácha to bral asi trochu líp jak já. Po studiích na ČVUT vystudoval univerzitu v Tampere ve Finsku a už tam zůstal. A už se nevrátí, máma nesnáší jeho přítelkyni, která je docela milá a umí česky, páč studovala bohemistiku v Helsinkách. Já bydlím pár kilometrů od rodičů s manželem a je to právě můj muž, který mě drží v normálu :o)))) Dodnes s mámou tak trochu válčím, ale už ji dokážu poslat i do hajzlu :o). Naučil mě to právě můj muž, zlatíčko.

mam zkusenost s dojizdenim - volila jsem kvalitnejsi skolu na ukor dojizdeni (temer hodinoveho - autem).jsme ve treti tride. syn je introvert, chytry, ale pro svou odlisnost - nezajimaji ho pocitacove hry ale knizky atd.atd. do tridy nezapada a resime to porad od prvni tridy (ted je ve treti).skolu jsem vybirala dlouho,objela jsem snad 10 skol,vsude jsem se byla podivat,mluvila s uciteli,rodici pred skolou-moje zkusenost-nejvic stejne zalezi na konkretni ucitelce,kterou dite dostane a pak na jeho osobnosti-pokud je prubojny,zapadne do kolektivu i kdyz bude dojizdet (deti se stejne po skole moc nestykaji,venku sami urcite ne,spise doma po domluve rodicu a to je mozne i kdyz byste dojizdeli) a jestli prubojny nebude, nezapadne ani ve skole pres ulici
preju hodne stesti, je to velky boj a nejsmutnejsi na tom je, ze diteti skola hlavne v pocatku dost vyrazen formuje budouci zivot - ani ne tak vedomosti spis vztahem, jaky si dite ke skole jako k instituci jako takove vytvori - kdyz se mu tam bude libit, je velka pravdepodobnost, ze mu to i pujde a bude studovat dale...

Já jsem typický příklad kolektivem odmítaného dítěte. A byla to vina výhradně mé matky a nikoho jiného. (no možná taky otce, že ji trochu neusměrnil). Spolu s bratrem dvojčetem jsme nikdy nechodili do školky. Když jsme nastoupili do první třídy, sice jsme pár dětí znali ze sídliště, ale nebylo to ono. Z prvního dne ve škole si pamatuju, jak nás máma táhne (div se nepřerazila) k první lavici před stůl paní učitelky. Málem mi utrhla ruku, celou dobu, co paní učitelka pak mluvila,mě ta ruka bolela. Nechodili jsme nikdy do družiny, ačkoliv já po tom vždy toužila, otevřenými dveřmi jsem viděla, jak tam mají děti na zemi rozložené stavebnice, které jsme doma neměli. Nechodili jsme ani na obědy, ale to nechodilo víc dětí. Nikdy jsme nejezdili na školu v přírodě, ačkoliv jsme pokaždé prosili a žadonili. (důvod: šetříme na opravu koupeného domu)Nakonec jsme se s tím smířili a na ty tři týdny jsme chodili do školy ve vedlejší vesnici, tam nás kupodivu brali víc než v původní škole. Taky jsme tam mohli chvilku strávit v té "vytoužené" družině, protože taťka pro nás jezdil po práci autem.Chyběly nám společné zážitky z těch Švp a bylo to znát. Dobře jsme se učili, jediní ve třídě se samými, to nám na popularitě také nepřidalo. Navíc, když jsme přišli domů s brekem, že nám někdo nadával, máma se vůbec nesnažila zamyslet se, proč tomu tak je a šla rovnou seřvat (dnes vím, že nespravedlivě, moc nám pomoci nemohly) učitelky nebo dokonce!!!! obešla maminy těch děcek,se kterýma jsme se chytly a ječela i na ně. Takže nás nakonec nenáviděli uplně všichni. Jednou mi nějaká dobrá duše ve škole oznámila, že je moje matka rozvedená.(starší bráška měl jiné příjmení) Já, naivní dětská duše, jsem to považovala za nejhorší urážku a nevěřia jsem, že to je pravda. Doma jsem se na to zeptala. Matka vše popřela, vůbec nechápu proč, nic mi nevysvětlila. Druhý den jsem vítězoslavně dotyčné oznámila, že lhala, že moje maminka by nikdy... a dostala jsem studenou sprchu. Moje matka ještě ten předchozí večer šla vynadat té rodině, že mi to jejich cácorka prozradila. Děs, co? Jezdili jsme jen na jednodenní výlety, ale z toho nás nemohla vyvlíknout, to by byly neomluvené hodiny. Situace se zlepšila s přechodem na druhý stupeň, který už byl v jiném městě a zmizel úplně v šesté třídě s odchodem na gymnázium. Sice jsme jeli jen na jednu školu v přírodě,ale byla nádherná. Pak jsme si vymohli účast na vodáckém kurzu a taky nádhera, ale to už jsme byli starší. Taky nás konečně pustila na tábor!!! S výukou angličtiny.(zaplatila nám ho fabrika, kde taťka pracoval) Nejvíc mě mrzí, že si naše máma dodnes myslí, jak byla úžasná, když kvůli nám zůstala v domácnosti a jak nás "CHRÁNILA PŘED CELÝM SVĚTEM". Úplně nás sociálně izolovala.I později, když jsme si konečně našli nějaké přátele, nesměli jsme si je vodit domů na návštěvy, máma chtěla mít doma klid a naklizeno. Tak jsem chodila na návštěvy já a jen jsem tiše záviděla kamarádkám. Je to pro mě poučením a nikdy nic "tak strašného" svému dítěti neudělám. Vidím to i z pohledu učitelky na 1.stupni, co dokáží někteří praštění rodiče. Je opravdu zázrak, že je teď ze mě normální člověk.