Názory k článku Nemám vůbec žádné kamarády!

Také jsem byla trochu mimo kolektiv. Důvod byly dvě věci. Odstěhovala se mi asi ve 2. třídě nejlepší kamarádka a také jsem měla ekzém a lidé to dost vnímali, protože jsem ho měla nejprve na rukou (mimo jiné), což nebylo až tak vidět, ale pak na obličeji a krku. To už bylo horší - někdy jsem nechtěla chodit ani do školy. Nosila jsem roláky ke krku - říkali mi jeden čas skafandr - jak jsem se pořád zahalovala. Asi to nikdo nepochopí. Také kdo to zná, ekzematici mají takový reflex, že když je někde něco zašolíchá, tak se hned škrabou a šijí sebou. Což v dospělosti člověk ovládá, ale v dětství si to ani moc neuvědomuje, ale ostatní to vnímají a v lepším případě si z toho dělají jen srandu.
Na sraz základky jsem šla trochu z obavou. Nakonec jsem opět stála na okraji zájmu. Většina těch "normálních" už měla děti po dvacítce, vdaní-ženatí nebo rozvedení, i hvězdy nakonec měly smůlu a jeden z nejlepších neudělal nakonec ani vejšku. Výraznou kariéru neměl asi nikdo z nich. Ale tvářili se spokojeně - až na vyjímky. Odešla jsem asi po hodině. Neměla jsem si s nimi co říct. Do jejich světa nepatřím.. Ale lichotilo mi, že i krásky "po dětech" vypadaly obyčejně a já jsem se docela vyšvihla, tak jsem si vychutnávala tu změnu. A dnes s malou se snažím, abych nevypadala jako "mamina", ale jako sebevědomá žena "středního věku" :-D. Ale to neznamená make-up, ale vyzařovat spokojeností a o tom to je!

Já jsem dnes už také spokojená, na střední jsem byla v "průměru" a na vejšce mám "svůj" okruh, ale dálkaři to stejně moc neřeší a s malou dcerou se kontakty omezily ještě na minimum. Pár dobrých kamrádů mám z práce a jednu nejlepší kámošku z dětství, která byla o rok výše a také byla ve své třídě "outsider".

Souhlasím,svému dítěti bych to, co potkalo mě nepřála též, na stranu druhou ho nehodlám vést k tomu, aby ty třídní hvězdičky poslouchalo. No, doufám, že u něj to bude jinak - a bude natolik dominantní, aby si tu autoritu sjednal sám. Vidím to u příbuzné, ta to má zjevně celkem na háku.

Taky jsem byla (a jistým způsobem stále jsem) outsider. Vadí mi to čím dál méně, vím, čím je to způsobeno. Sebereflexe mi nechybí, spíš vůle některá svá jednání změnit. Ale jsem hodně ráda sama, takže to zvládám.
Můj syn je podobný a někdy mi to rve srdce. Je i obdobná cíťa jako jsem bývala já. Je encyklopedický typ, což děti jeho věku nezajímá. Nemá si s kým povídat (jen s námi doma), vrstevníci jeho znalosti nemají. Na druhou stranu nemá bohužel dost sociální inteligence se přizpůsobit kolektivu. Možná by mu prospěla změna kolektivu, dnes je víc možností než když jsem já bala malá. Ale nenaučí se tak utíkat před problémy? Ne vždy v životě bude možná změna (i když možná jo, může měnit zaměstnání a manželky každý rok), nenaučil by se tím, že když není po jeho, prostě půjde jinam, že není potřeba se přizpůsobit? Pak bude střídat holky jako ponožky, když nebude po jeho
Ale zas nutit ho zapadnout do kolektivu za každou cenu taky není dle mého gusta... takže taky nevím co s tím.

Pod tohle se můžu podepsat. Být outsider není nic jednoduchýho. Na základce to ještě nebylo tak děsný, ale na střední to udeřilo plnou silou. Období nelehké. Nicméně jsem se hodně naučila, hlavně o sobě. Vytěžila jsem ze situace maximum, posílilo mě to. Vím, že dokážu fungovat nezávisle na obdivu nebo přijmutí kolektivu, a můžu si tak vážit sama sebe. Naučilo mě to, že jedině když si budu věci dělat podle sebe, tak budu šťastná. A nestačím se divit, kolik lidí v tomhle směru vůbec nedospělo. Jak jsou dospělí jedinci zaseknutí na tom "co si pomyslí ostatní". Nechápu, že se někdo bojí oblíct tak, jak chce, nechápu, že se někdo bojí udělat to, co chce. Už vůbec nedokážu pochopit, že většina lidských problémů pramení z nedostatku odvahy vyfiltrovat ze svýho života lidi, kteří obtěžují.
Na druhou stranu bych si asi nepřála, aby dcera byla outsider, rvalo by mi to srdce. Je to sice dobrej základ do života, ale přiliš drsnej.

Holky díky za rady. Kroužků má dcera hodně, tam kamarády má. Ale kroužky nejsou tak často a ve třídě ve škole přeci jenom tráví nejvíce času. A tam jí absence kamarádů nejvíce trápí.