Názory k článku Máme druhé dítě aneb První rok se nezastavíš

Ahoj Janiko, máme kluky od sebe 22 měsíců, dnes jsou jim už 2 a 4 roky. Pro prvního syna jsem měla kočárek Pegperégo - podvozek a na to šla nacvaknout buď hluboká korbička nebo sportovní sedačka. Před narozením druhého syna jsem si dokoupila od Pegperéga tandemový podvozek, na který šla nacvaknout korbička a sedačka za sebou. Takže jsme měli jak samostatný kočárek a když bylo třeba, tak jsem použila druhý podvozek a měla jsem sourozenecký kočárek. Takto jsme to používali asi půl roku a bylo to báječné. Bez toho bych se z domova moc nedostala, všechno máme minimálně kilometr daleko. Takhle to bylo v klidu, mohli jsme podnikat i delší výlety, obě děti se v kočárku pohodlně vyspali. Pak jsem používala už jen sportovní kočárek a k tomu občas přidala skejt pro staršího syna, třeba když se šlo do ZOO nebo někam dál, kde jsem tušila, že cestou zpátky by už fňukal, že ho bolí nožičky.
Jinak jsem moc ráda, že kluci jsou narozeni takhle za sebou, souhlasím, že občas je to samozřejmě náročné, ale člověk v sobě vždy najde další a další rezervy, jak se to dá zvládnout. Řeší se hlavně podstatné věci a to že nemám zrovna francouzskou manikůru mi fakt žíly netrhá. Starší syn teď už chodí do školky, takže času na vše je najednou zase dost a vše se vrací do normálu, čas na sebe si vždy rozhodně najdu. Babičky jsou sice obě již v důchodu, ale bydlí několik desítek kilometrů daleko. Ale když je potřeba, tak kluky rádi pohlídají, jen to není pohlídání na pár hodin, ale třeba je tam zavezu na pár dní Řekla bych, že u nás bylo nejnáročnější období od půl roka do roka a půl mladšího, kdy už z něj nebyl jen ten sladký plně kojený "ležák", ale najednou začal šmejdit po bytě, brát staršímu hračky, já se musela zabývat miminkovskými jídly, to byly obědy vždy celkem adrenalinová záležitost - do jednoho to cpát lžičkou, dohlížet jak jí starší syn, pak je dát spát a pak se konečně najíst já. To jsem taky vždy oběd musela zakončit něčím sladkým a kafem, abych se mohla vrhnout do druhé části dne Ale teď už je to paráda. Kluci jsou úžasní parťáci, vyhrajou si spolu, starší toho mladšího táhne nahoru. Sem tam je to samozřejmě bitka o nějakou hračku, všechno musí být ideálně dvakrát ve stejném provedení, ale fakt bych neměnila. Příští rok mi čeká opět nástup do práce a pak už jen makat a makat až do důchodu...

Leni, mam dve deti od sebe o 26 mesicu, tak to mam "lehci". Jak jsem to delala ja kdyz dcera mela 3 a kluk 1 rok. Rano vstaval syn po 6 hod. Dcera kolem 8. Nez dcera vstanula venovala jsem se synovi, i kdyz obcas to bylo s nedostatkem spanku narocne :) Kdyz dcera vstanula, syn byl vetsinou uz po snidani, ale to mu nevadilo a klidne si dal jeste jednu. :) V 8.30 byvala (mozna jeste i je, ale nejsme uz v CR tak nevim) Kouzelna skolka. Obe deti ji milovaly. Tak jsem mela 30 min "volna". Po 9 hod jsem sla s deckama na prochazku do parku nebo na hriste. Snazila jsem se aby se max unavili, tj. pokud nebylo treba nevozili se v kocarku. Jestlize neslo jit ven dopoledne, vyjeli jsme odpoledne az se syn vyspal. Kolem 12 chodil syn spat a ja se venovala dceri. Stredy jsem chodila na stridacku s detmi plavat a z neplavajicim zustaval doma tatinek. 1x tydne odpoledne jsem s dcerou chodila na hodinu cviceni (behani, hry, super zabava) a 1x tydne na hodinu kresleni. S mladsim byl doma tatinek, syn se obvykle probouzel tesne pred nasim prichodem. V podvecer se detem venoval tatinek a ja chystala veceri nebo tatinek chystal veceri a ja byla s prcky. Deti byli v takovem veku, kdy si spolu hrali/nehrali. Hrat spolu si vydrzeli chvili dokud jeden druhemu neco nevzal. Pokud se hadali a i ted hadaji o nejakou hracku snazim se je naucit - bud se domluvite a chvili si s ni bude hrat jeden potom druhy, nebo ji nebude mit ani jeden. My mame "studeny" obed a teplou veceri. Polivky, a i dalsi jidlo varim ve vetsim mnozstvim a zamrazuji. Namrazim to v porcich bud po 1 nebo 2, a vsechno si popisu abych vedela co v misce je a pro koho. Tohle delam uz radu let a hodne mi to ulehcuje. Treba polivka k obedu je rozmrazena rychle a nemusim ji varit kazdy den a travit tak spoustu casu u sporaku. To stejne s ostatnim jidlem. Navarim, zamrazim a kdyz se mi vecer nechce varit nebo se vratime pozde z hriste/prochazky, tak se nemusim bat co na veceri. Dalsi vec co mi pomaha, nechodim nakupovat kazdy den. Pokud je obchod blizko a jen zaskocis pro cerstve pecivo, nebo to vemes cestou kolem na prochazce tak je to OK. Ale mi osobne prijde ze chodit kazdy den pro neco do obchodu je ztata casu a detem se to urcite moc nelibi. Na velke nakupy jezdime spolecne s manzelem i detmi ale nakupujeme cca co 2-3 tydny. Rohliky se daji take zamrazit a kdyz je upeces v troube, tak jsou super. Tve deti jsou jeste ve veku kdy potrebuji "ucit" jak si hrat. Za 6-12 mesicu bude lip :) Uz budou vedet jak si spolu pohrat. Jen je potreba je to naucit, aby vedeli ze brani si hracek, pretahovani se neni ta spravna hra. Vydrz, bude lip. :)

diky moc za clanek, mam taky deti necelych 19 mesicu od sebe, a musim rict, ze je to docela zahul. Tatinek pracuje od rana do vecera, ted jsme zacli stavet domecek, takze moc casu na nas nema... jedna babicka daleko a druha pracujici, takze si musim cely den poradit sama. Nastesti uz mame docela rezim - dcera 3 leta zacla prave chodit do skolky na 4 hodky denne a musim rict, ze mam aspon vic casu na syna.
Bohuzel pres zimu byl syn stale nemocny, skoncili jsme i v nemocnici, takze cekame az bude fakt hezky a nemoci budou za nami
jo a prave jsem dojedla tabulku cokolady, syna porad kojim a kila jdou porad dolu

Tak hezky to napsané je!!!

My máme děti po necelých 15ti měs a musím říct,že padáme na "h..u" ústa s manželem dost často,ani jeden v noci nespí celou noc, dvouletá dcera se budí téměř co dvě hodiny,fnuká a brečí-proč to nevíme, syn se mi pravidelně budí na 2,5 hodiny v noci a spát už nechce, ani jeden nechce jíst a oba se vztekají tak,že se divím,že si ještě nerozbili hlavu,utahat je nejde, čím více aktivity tím více energie pro ně! Takže já furt nevím kdy to bude lepší a už snad i ztrácím naději! jsou to naše zlatíčka,ale opravdu jim nestíháme!

Dvacetiměsíční dítě je opravdu malé, ale není zas tak malé, aby se muselo držet pořád u mámy. Než byl naší dceři rok, žena mi ji kolikrát nechala a zmizela na hodinku, na dvě. Jak se postavila na nohy, začal jsem s ní chodit odpoledne na procházky, na hodinu, na dvě. Když jí byl rok a žena ji přestala kojit, vzal jsem jí do zoo, což byl pro nás celodenní výlet, pravda, s přestávkou na oběd u mých rodičů, auto jsme neměli, takže autobusem a hromadnou dopravou. Zkuste hádat: a) všechno to probrečela, b) zezačátku nebrečela, ale pak spustila, c) nebrečela vůbec („c“ je správně). Druhé dítě přišlo až víc než tři roky po prvním, a uznávám – je velký rozdíl 38 měsíců oproti 20 měsícům. Ale připadá mi, že pokud se dítě drží pořád u mámy (100% pozornost) a pak máma na pár dní zmizí a přiveze si cizí dítě, je to pro prvního náročnější, než by mohlo být.
Že jiné děti v roce a půl „krámují a škodí“? Naše tedy ne. Mám úplně stejnou zkušenost jako Vikinga, vyhazování věcí do koše (vezme věc, jde ke koši, zvedne víko, vyhodí věc a zaklapne), uklízení nákupu (vybírá věci z tašky a nosí je do špajzu), vyklízení myčky (bere věci a podává mi je), to jsou věci, které rok a půl staré dítě s běžnou inteligencí zvládne, jasně: kdo chce, ať se tomu vysmívá, neřekl bych ale, že se bude smát naposled. Jedenapůlroční dítě to zvládne to tím spíš, pokud se na něj mluví a popisuje se mu, co se zrovna dělá a proč. Dítě vcelku rozumí, i když ještě nemluví, v roce a půl porozumí větě: „podej mi ten bílej škopek se zbytkama jablek“, otočí se, jde před kurník, vezme škopek a přinese mi ho. A zvládá i jiné věci: třeba „vezmi proutek a zažeň slepice“ (v roce a čtvrt). Problémy s plněním takových pokynů začne mít dítě ve skutečnosti až později, když bude mít víc zkušeností s neúspěchy ve svém snažení a začne přemýšlet, co to vlastně dělá a jak to provádí – ale v roce a půl prostě napodobuje dospělý vzor. Navíc se není potřeba bát, že se dítě bude plést pod ruce v jednom kuse, ono jim k tomu napodobování často stačí chvilka, trochu se tím unaví (i psychicky) a pak si zase chvíli dělají něco svého, ale když je soustavně odháněno, soustavně se vnucuje.
Další, v čem souhlasím s Vikingou, je pohyb. Dítě se buď vozí a občas nosí a k tomu trochu chodí, nebo chodí a běhá a k tomu se občas sveze nebo nosí (na ramenou, v šátku). Pokud soudím podle svého okolí, pak děti, které rodiče - hlavně mámy – zapojují do běžných domácích činností, víc chodí, děti, které jsou od nich drženy dál (nejspíš ty, které krámují a škodí), a které se mámy snaží hlavně udržet takzvaně v klidu, nechodí, přesněji řečeno chodí pozdě.
K rozvíjení chůze je ovšem potřeba chůzi a vůbec pohyb cvičit. Uznávám, že ve větším městě to může být dost problém (na dlažbě a na asfaltu to moc dobré není (snad se to dá částečně vyřešit kvalitním odrážedlem) a na dětském hřišti se dítě chodit a běhat nenaučí, tam nanejvýš uplatní už rozvinutou schopnost pohybu). Já se snažil s dcerou od mala, jen co se postavila na nohy, chodit na procházky (než začala chodit, tak jsem jezdil aspoň s kočárkem, bylo léto, všude kolem zrovna zrály švestky, tak jsme jezdili a spokojeně dlabali švestky). Je asi dost individuální, kdy se dítě postaví samostatně na nohy, nejsou to závody, ale vím, že zhruba po roce to byl vždy velký pokrok. Dcera začala chodit někdy před prvním rokem, záhy ušla samostatně asi 200m. O rok později těch 200m uběhla (a to bez mého navádění, běhala s chutí spontánně, často ve stylu „kdo bude dřív tamhle“) a vyšplhala na 2m žebřík. O rok později ty 2m vyšplhala na strom, a to nejsem žádný táta drsoň, který by někam vláčel vyčerpané plačící dítě nebo ho nutil dělat něco, co nechce („Kam půjdeme na procházku?“ „Do lesa!“ „A co někam jinam?“ „Tak třeba zítra, dneska do lesa!“ – evergreen).
Po městě nebo v obchodě se mnou v necelých dvou letech chodila samostatně, nikde neškodila ani nekrámovala, za ruku chodila přes ulici, přesto nikde nepobíhala a držela se u mne, zbytečně nezastavovala, ani u e-e (když se sama zastavila, pak na chviličku a doběhla mne). Ono když se rodič naučí zastavovat pokaždé, když se zastaví dítě, pěstuje u něj návyk. Musí to být naopak – samozřejmě rodič musí dělat přestávky a zastávky, kvůli únavě i nudě. Ale musí je dělat on, buď podle vlastního úsudku, nebo na požádání dítěte (ale zase ne na každé). „Tlačit kočárek a vést za ruku dvouleté dítě“, jak tady někde padlo, není podle mne nezbytný model.
Co ale nechápu ze všeho nejvíc, je absence otce v článku a hlavně v radách. Zapojit tátu do péče o dítě, a to co nejdřív, je důležitější než čokoláda, ta totiž léčí příznaky, ale ne chorobu. „Pro tatínka a vůbec celý vztah nastává velmi náročné období: dvě malé děti opravdu zabírají veškerý čas matky i jeho, doma bude často hukot a blázinec, rozhodně si nepřijde z práce domů odpočinout. Navíc on bude ten nejvíce odstrčený a bude se od něj vyžadovat velká aktivita, jinak to nejde, aby to máma vůbec zvládla.“ Pokud si jezdí z práce domů odpočívat a pak se po něm najednou nahonem chce, aby se staral, asi to pro něj náročné je. Proč ho ale zapojovat tak pozdě? Pokud to neudělá sám, proč mu neříct, neukázat mu, co a jak? Pokud nemá čas, protože opravdu něco dělá, proč si nerozebrat, co může momentálně počkat, protože malé dítě nepočká?
Tatínek se do péče může – jasně, po malých dávkách – zapojovat od narození. Pochovat a přebalit není tak náročné pro něj, ale matce to třeba dost pomůže. Kolik z dnešních pracujících mužů maká fyzicky tak náročně, že se po práci nemohou věnovat dítěti (dětem)? Procento obézních mezi muži středního věku je docela výmluvné. V půl roce už se může manžel dítěti věnovat souvisle třeba hodinu. Já měl dceru na starosti od roka odpoledne a večer, zhruba od pěti. Ano, patřím k těm šťastným, kteří mají volnější pracovní dobu a pracuju část týdne doma. Ale práce, za kterou mne platí, se sama neudělá. Stejně většinou pracuju od rána do pěti, a pokud ne, nadělám to jindy přes den; někdy mám práce víc a dělám od rána až do večera, někdy i o víkendu. Ale většinu odpolední i času přes víkend se tak či onak dítěti (dětem) věnuju. Většina lidí má čtyři ročně týdny dovolené. Svět se nezboří, když se nepojede v prvním roce dítěte v létě na dovolenou, místo toho si manžel může vzít jednou za čas den dovolené a strávit ho doma se ženou a dětmi.
„Manžel škemrá o trošku pozornosti, je z toho však jen rozepře a bortí se tak poslední opěrná hůl…“ Kdyby manžel s dětmi pomohl, alespoň tím, že se starším na dvě hodiny zmizí z domu, dostalo by se mu víc pozornosti a míň rozepří. Manželka by nemusela přestavovat celý svůj svět a život. Ještě horší případ - „budí se tatínek, očekává snídani…“ jak tady kdosi napsal – to je snad tatínek další DÍTĚ?
Já taky nejsem nějaký ideální manžel a otec, kdo ví, co by napsala žena, kdyby si to tady přečetla, nepoměrně větší část domácích prací je na ní, co se týče dětí, já dělám to lehčí, ze zábavy s dětmi mám víc mnohem já a z té práce kolem nich mnohem víc ona. Ale to popsané v článku je horror – věřím, že je to slovo od slova pravda. Ale musí to tak být?
Shrnul bych ty tři věci, navzájem propojené, které mamince mohou celkem ulehčit: dítě si musí zvykat na pravidelné odloučení od mámy a společnost jiných lidí, nejlépe táty. Dítě musí sdílet běžné domácí činnosti s rodiči. Dítě se musí pravidelně pohybovat a pohybově rozvíjet.
P.S. Jo a moc nerozumím nutnosti denních nákupů (zaznělo tady, ale znám i odjinud), no, napadla mne chuť mít denně čerstvé pečivo, budiž. Mě stačí obden nebo jednou za tři dny, rohlík se dá rozpéct. Kdo má ovšem mrazák, může mít čerstvé pečivo celý týden z jednoho nákupu, stačí včas postupně vyndavat. Nechápu ale hlavně to, proč se nepošle na nákup tatínek. Já jezdím do práce, tak je přirozené, že taky při té příležitosti nakoupím.