Názory k článku Proč máš děti?

Já taky závidím lidem třetí :-D, ale přitom vím, že "rozumově" jsem úplnej blázen, když ho taky chci :-D.
Máme taky holku i kluka. Pokojík jeden, který je uzpůsoben tak, že pro ty dva je to naprosto vyhovující, ale třetí už by se tam nenarvalo a ani bych jim ho tam dávat "jednou" nechtěla, protože bude o hóoodně let mladší, takže v hlavě pořád vymejšlím, jak přestavět byt, ani oni měly svoje soukromí a to malé jednou taky. Ne, že by to nešlo, ale bude to obnášet dost "energie" a to fakt netuším, jestli v sobě ještě s manželem máme. Na druhou stranu vím, že když člověk má důvod, tak v sobě tu energii člověk vydoluje a jen zírá, kolik jí ještě má :-D. Zpětně dnes třeba nechápu, jak jsem mohla kdysi zvládnout naše 2 předchozí děti, které jsou 2 roky po sobě a byly to nespavci a čerti a do toho jsme teprve budovali naše "hnízdo" a já jsem při tom ještě stíhala práci z domova a protože miluju umění, tak jsem měla pocit, že ještě musím stále udržovat kontakt se "svojí sympatickou" skupinou malířů, tam jsem chodila v noci malovat obrazy apod. a chtěla jsem to za každou cenu všechno dohromady a měla jsem to, byla jsem naprosto vysílená, nevyspalá, ale šťastná. Teď máme klídek, děti jsou super, jsou dost samostatný, my oba s manželem máme skvělou práci, ale mě to nějak nebaví. Takový život asi není pro mě. Je to asi fakt o tom, že každý potřebuje nějaký ten "adrenalin", jak tu někdo psal a pro mě je to právě tohle :-D. Teď koukám na švagrovou, která má taky 2 děti,dokonce rok a a půl po sobě, přitom účtaří z domova, stavějí s mým bráchou bydlení, neví, kde jí hlava stojí, je vyhublá a uhoněná, když jí vidím, tak je mi jí někdy až líto, ale přitom vím, že jednou na to bude vzpomínat jako na krásnou dobu a já se přistihuju, že bych to klíďo prožívala zase znovu :-D. Tak mi řekněte, jestli nejsem "na hlavu". Chápete to, když do třetího půjdeme, tak budeme mít míň peněz, víc práce, víc starostí, tak sákryš, proč mě to pořád pronásleduje a chce se mi mít třetí dítě. Protože jsem dost pragmatik, tak se snažím odolávat, ale myslím, že to asi nevydržím a poprvý v životě se na rozum vykašlu. To jsem na sebe ještě totiž zapomněla vyzradit, že jsem zvyklá mít všechno promyšlený a na to, že to pak funguje jak chci, takže tohle je pro mě dost těžký se s tím vyrovnat, že teď udělám něco, co s rozumem nemá nejspíš vůbec nic společnýho :-D. Ještě, že ten můj mužskej má pro mě pochopení :-D

A co těhotenství, já se děsím třeba amniocentézy apod..Byla jsi na ní? Na to mě asi budou chtít v mým věku poslat ne? Já vím, že se to dá odmítnout, ale pak bych zase měla obavu, jestli bude všechno O.K. Jsem prostě podělaná. Ale dřív jsem fakt nebyla . Vůbec jsem se nebála a teď jsem takováhle. V podstatě v tom, že bych dítě chtěla mám jasno, ale stojí to na tom, že mám "nepochopitelné" obavy. Já už si sama o sobě říkám, že se na to chci asi ve svý podstatě vymlouvat, nebo co. Prostě si nějak v poslední době nerozumím a už mě to štve. Chodím jak náměsíčná, takže něco s tím udělat budu muset. Potřebuju se rozhodnout a mít klid. Ale jak tu někdo psal, že závidí těhotným, které čekají třetí, tak to já mám taky. Já jim to tak strašně závidím.

Jo, "jen" vodou

Když jsem doma nadhodila, že bych ASI chtěla dítě, partner řekl "no, nijak po něm netoužím a nepředpokládám, že se to ani do budoucna nezmění, takže je jedno, jestli budeme mít děti teď nebo pozdějc"...takže je asi máme jen z tradičních důvodů (je to zvykem).
ALE - když jsme tuhle hledali ztraceného syna, za ty 3 hodiny jsme zjistili, jak neskutečně toho malého živočicha milujeme, jak by bez něj nešlo žít, jak výrazně máme rádi jeho divnosti a speciálnosti...a jak jsme rádi, že jsme ten projekt SPOLEČNÉ DĚTI uskutečnili...byť jsme do něj vstoupili jak bezhlavá 30letá telata )

Nikdy mě v minulosti nenapadlo přemýšlet nad tím zda děti mít, či nikoliv. Brala jsem to jako přirozený vývoj věcí a situací a to že děti k životu paří. Jelikož jsem byla jedináček tak jsem si vždycky přále hodně dětí a velkou rodinu. I když život ke mě v poslední době nebyl zrovna moc vstřícný.. Když se nám narodila před pár měsíci naše dcera, tak mě manžel (do té doby úžasný chlap) opustil protože zjistil, že vlastně chce svobodu , užívat si života a tak si našel o 13 let mlatší 20letou milenku..ale to je jiná věc. Tehdy mě poprvé napadlo, zda by naše manželství skončilo stejně i kdybych nebyla po třetí těhotná (jen podotýkám, že to těhu bylo chtěné a vymodlené) a tak jsem si v jednu chvíli dala na pomyslnou váhu svého manžela a na druhou naši dceru a přemýšlela.. a došla k názoru, že bych neměnila i přesto kdybych věděla že naše manželství zkrachuje, protože děti a zvlášt zdravé děti) jsou tím nejúžasnějším darem, kterého se člověku může v životě dostat. Není krásnějších okamžiků, když syn na besídce ke dni matek příjde za váma, řekne přede všemi,a spontánně, že jste ta nejlepší máma, že jste jeho miláček a pak vám dá krásný výtvor, kreslený z láskou 5letým človíčkem jen pro vás
Neodsuzuji ženy, které dají přednost kariéře před dětmi.. jen si myslím, že tu oddanost dětských očí, když k vám vzhlíží nemůže nic nahradit.

jako perličku dodám postřeh jedné mojí známe, která mé