Názory k článku Jak nás ovlivňuje svět reklamy

Tak já fotím obojí:
krásný baráky, zvířata i lidi, prostě to, nač si chci vzpomenout.

Kdysi jsem fotila víc ty baráky a zvířata, dneska to kombinuju s momentkami lidí, se kterými jsem, tak půl na půl.

Na druhé straně se snažím nefotit furt, mám zkušenost, že třeba při focení besídky a podobných věcí se člověk tak soustředí na snímky, že si té besídky pořádně neužije, a pak ji dodatečně "objevuje" až doma nad fotkami.

LoroX, jasně. Naprosto chápu a umím si představit i situace, kdy ten foťák s sebou dáš, i když nedáš, i důvody, které k tomu mohou vést. Mám třeba kamarády, kteří dali foťák klidně pětiletému synovi - foťák sehnali ve výprodeji asi za 50 Kč, film ve slevě jako fotoamatéři, takže to není pro ně ani nijak finančně nákladné. Umím si představit situaci, o které píše Milada - třeba jsou nadšenci do focení, tudíž si občas koupí foťák nový a starý bez výčitek dají dítěti. A chápu i Tebe a Tvůj přístup se mi líbí - i když to není o tom, že byste si to nemohli dovolit, je dobré děti učit, že peníze nepadají z nebe a že není normální něco rozbít nebo ztratit a automaticky očekávat, že se vylíhne nové.

Zase budu za rejpala, ale taky mě zarazilo to "selhání rodičů". Proč má někdo takový problém s tím, co někdo jiný dá svému dítěti? Alenka foťák má, Anička ne, no a co? Problém k řešení by bylo až to, pokud by Alenka Aničku kvůli tomu šikanovala, ale pokud jde jen o to, že má něco navíc? Neměli bychom se v životě spíš učit zaměřovat na podstatné věci a ne na to, co kdo má nebo nemá? Případně se vyrovnávat s tím, že holt má někdo někdy víc a někdy míň než my, a učit se podle toho chovat - třeba nevytahovat se na ty, co třeba zrovna ten foťák nemají, ale udělat třeba společnou fotku a poslat ji všem mailem? Případně nemít blbý pocit, pokud kámoška ten foťák má a já ne, protože budu vědět, že svět s foťákem nestojí a nepadá?

Loro,
nabízím jen jiný pohled Jsou věci, o které se taky bojím, že je dítě někde nechá a to nejen to mladší.
Nevím, třeba příklad: taková příčná flétna za 11táců, pokud by zůstala v metru, tak to bych taky řvala jako tur. Ale starý foťáky na jejich výcvaky? U nás v pohodě

Když už se nám ta diskuze nějak zvrtla, ráda bych toho využila a zeptala se, zda máte někdo zkušenosti s příměstskými tábory v Praze (pro maldší školní věk).
Díky moc.

Kudlo, asi že mám syna - telátko, takže mu věřit nemůžu. V pondělí třeba ztratil na plavání hodinky (no dobře po půlhodině nadávání a hledání jsem mu už objednala a zaplatila nové. Ale k babičce mu je nedám, zase by je utopil - a chci aby aspoň zažily 1. září. Ale nedávám mu dražší věci sebou z principu. Asi to má každý jinak. I když příjmově jako rodina patříme spíš k té horní 1/3, tak ale naprosto trvám na tom, aby děti měly pojem co co stojí. Protože pak vidí jakýkoli leták nebo reklamu a řvou "to chci to chci". A když namítám že se uvidí, a že možná k narozeninám nebo tak (a rozumné opravdu koupím, v nedostatku rozhodně nežijí), syn je schopný argumentovat jako "ale mami, 5000 přece není moc peněz, že ne? Na kolo si pozor dávat nebude, když ho zničí tak co, přece rodiče koupí nové atd atd. Je tam nějaká taková neúcta k cizí práci, hlavně teda k manželově. A to blbě snáším. Muž se hádá s různými více či méně inteligenty, někdy neprosadí proti byrokratům svou - a pak se mnohdy zjistí, že to asi bylo fakt lepší. Prostě, jsou to prostředky vykoupené jeho prací, jeho nervy, tím že chodí domů večer. A nějak se mi příčí nechat synka to tak jako házet z okna. Protože i těch 5000 je pro dost lidí DOST peněz.