Názory k článku Splnit dětem všechna přání?

A mohli jste se pak po něm utlouct?

Jinak moje maminka prý jako kojenec rybí tuk milovala.

Rybí tuk je mnohem hnusnější než šťáva z kopřiv. Někde jsem slyšela, že v jedné mateřské školce udělali zajímavý experiment: dávali dětem rybí tuk za odměnu a děti se pak prý po něm mohly utlouct.

Fuj, já si zas vzpomněla, kdy babička mě donutila vzít si rybí tuk, abych prý zesílila. Já hodila šavli a byla jsem neskonale vděčná, když jsem zaslechla mamku, když babičce domlouvala, že tohle ne, protože ona mě nebude nutit jíst něco, co sama nesnášela.

Ireno, těžko říct. Chápu, že tohle může dítě hodně trápit. Každý z nás zažil desítky situací, kdy mu něco vadilo, na část těch negativních pocitů časem změníme názor a část z nich naopak bereme jako "životní křivdu" (s uvozovkami i bez). Také jsem v této souvislosti mívala někdy veliký vztek, který i s odstupem času považuji za oprávněný. (Jednou jsem v 15 letech udělala děsný výstup, když jsem na střední škole měla mít hezké vysvědčení a řekla jsem před babičkou, že bych si jako dárek přála nové spodní prádlo, protože už mám samé hodně obnošené, a ona mi vynadala, že jsem rozmazlená.)
Ale o tom prostě rodičovství je. Dnes si říkám, že chci řadu věcí dělat jinak než moje maminka, i když ona si myslí, že tehdy jednala dobře. A naopak ona má dodnes trauma z toho, jak se ke mně jako k dítěti někdy chovala špatně (třeba když mě nutila pít šťávu z kopřiv, abych nebyla bledá), zatímco já jsem v celé této záležitosti těžce v klidu (protože pití drcených kopřiv se dalo celkem v klidu vydržet).
Jinak tohle je jedna z věcí, proč jsem hrozně ráda, že už jsem dospělá - můžu si koupit co chci a nemusím čekat, jestli mi dospělí vyhoví nebo ne.

Ecim, a o to mi trochu jde, jestli to dítě, malý ještě nezralec v mnoha rovinách včetně emoční, dokáže přijmout, že rodiče ho drží zkrátka zdravým způsobem. Jestli ta míra omezení není vnímaná jako pocit nelásky, pocit odpírání radosti z vlastnění toužené věci...

Protože jsou i věci, které dítěti můžu dát, ale z výchovných důvodů (ještě) nechci - u nás třeba mobil. Loni ve třídě prvňáčků mělo mobil 16dětí z 22 - údaj učitelky. Je to sice trochu mimo téma, ale dítě tady je nuceno přijmout, že nejde jen o cenu, ale taky o rozhodnutí rodiče z něj udělat menšinové dítě, i když to je v možnostech naší rodiny. Ale je mu sedm - zatím to s určitou mírou rezignace bere. Až mu bude deset a víc ... kdoví??