Názory k článku Splnit dětem všechna přání?

Taky jsem dřív měla tendenci řídit výběr dárků, ale postupně jsem s údivem zijstila, že si leckdy děti s mnou doporučenými hračkami moc nehrají. Naopak s hračkama, které bych jim nikdy nekoupila, protože jsem si o nich myslela buď, že je to blbost nebo, že si je nezajímají si potomci jako na potvoru hráli nejvíc. Naposled mě dostal můj 7 letý syn, který dostal plyšový polštářek. Odhadla jsem, že skončí v bedně v koutě u ostatních plyšáků a on se zrovna stal nejoblíbenější postelovou hračkou, kterou propašoval i do baťohu na školu v přírodě. Takže tomu nechávám volný průběh. Babičky mají radost, že si mohou zavzpomínat s čím si hrály rády ony a koupit to i vnoučatům a já nevycházím z údivu, jak málo své děti znám. Máme jen stanovenou přibližnou hranici ohledně ceny a množství dárků a víc neřešíme.

V podobném smyslu v to doufám taky, že když je to dlouhodobý trend v celé rodině, vydávat s určitou rozvahou a každý z nás nemá v zájmu těch druhých všechno, co by kdykoliv chtěl, že to pochopí.

Ale co si pamatuju z toho období kolem mých deseti let, moc mě tehdy zaskočila ta aktivně prožívaná emoce nenávisti k rodičům za to, že tehdy nebyl nadělen ten správný dárek (v jednom případě počítač - tenkrát málem nemyslitelná, moc drahá věc, u druhé holky stereověž - taky něco velmi tuzexového). Já se svou touhou po gramodesce Zagorové a džínách jsem vůbec nechápala, kde se ta nenávist vzala, nechtěla bych něco takového sama zažívat a rozhodně nechci, aby to moje děti zažívaly - kvůli věcem. Vlastně bych ráda věděla, jestli mám jako rodič šanci se o tomto jejich pocitu dozvědět a pevně doufám, že ano. Snad si nelžu do kapsy. No, každopádně, děj se vůle Boží, protože dárky taky dávkujeme a na něco čekají i celý rok a něco neuvidí zkrátka asi nikdy...

Já si myslím, že tyto děti jsou z těch rodin, kde vidí, že se koupí všechno bez rozmyslu. Přesně, jak píšeš - vždyť na to je, tak co. A pak je těžký dítěti říct - tohle nedostaneš. Proč by to mělo dítě chápat, když vidí, že rodiče peníze vyhazují oknem a jeho přání odmítají splnit.
A děti, dle mého, odhadují fin. situaci právě z chování rodičů v průběhu roku a podle toho se rozhodují. Moje děti třeba neřeší určité věci, vědí, že když je tlačí boty na lyže, je potřeba to nahlásit a koupí se jiné. Ale ani nepředpokládají, že budou nové. To samé třeba brusle. Protože na čem by lyžovaly, v čem bruslily, když vědí, že to budou potřebovat. Když jedeme na hory, tak nejspíš máme i na to vybavení. Teď třeba synovi rupnul na plaveckých brýlích ten středový pásek. Smůla. Hned druhý den jsem mu koupila nové. Manžel se čertil, prej, dej mu to pod stromeček. No tak s tím nesouhlasím. Nechci, aby plaval bez brýlí.

Dost asi záleží na tom, jak funguje hospodaření v rodině jako celku.
Jak vlastně děti přijdou na to, že žijí v dobře situované rodině? Hovoří s nimi rodiče o tom, kolik vydělávají?
Jestliže sami rodiče peníze rozhazují, pak asi těžko pubertální dítě zkousne, že právě na něm by se mělo šetřit. Jestli uvidí u rodičů, že si sami kupují věci v rozumné cenové relaci a ne vždy to nejdražší, protože na to prostě mají, myslím, že by si to i puberťák přebral.

a to nemáš ani poítuchy o tom, co koupíš?