Názory k článku Proč ženy na mateřské pijí II

Pravdu mají všechny z vás...........

Krásný první den roku 2010.
O nevydařeném vztahu, za který by se nemusela stydět ani filmová produkce v USA bych taky mohla psát ... ve zkratce ... můj poslední vážný vztah - láska na první pohled ... věřila jsem mu všechno, co říkal, ale po měsíci už míň, ale i tak, byla jsem zaláskovaná jak něco. Přesto ... něco ve mně blikalo a já se začala pídit. Stalo se totiž, že něco řekl a za den dva mi to nezapadalo do sebe a ejhle ... došlo na naši první noc a já nevydržela ... jeho slova? Nelžu, netajím ti nic, to bych musel přeci být lepší herec než Menšík a to byl PAN HEREC.
Milovali jsme se a ráno znova a ... ráno u toho umřel. Dostal infarkt a to mu bylo 43.
Co bylo dál, to si pamatuju jen útržkovitě, ale to, že mi po pohřbu do bytu vlítla jeho žena a hrozila mně a mým dětem vším možným, to, že měl 4 syny a dceru z prvního manželství, to si pamatuju dobře ... bohužel.
O dvou měsících svého života téměř nevím. Antidepresiva v tabletách i injekcích, na které se mnou chodil syn, udělala své, vytěsnila vzpomínky a teď je vnímám jako film, který jsem před skoro 4 roky viděla jako divák, ale když se v životě něco stane, kdy jsem ve stresu, všechno se zcela reálně vrací, vidím každou sekundu, co se tehdy dělo, jak jsem ho oživovala, jak přijela jedna a pak i druhá sanita, pohřebák ... jak jsem rukama mlátila kolem sebe, jak mě chtěli odvést v kazajce ... všechno ...hledání občanky, řidičáku ... byla jsem jednou z mnoha, která mu naletěla.
Ano slova jeho syna, že to všechno myslel vážně, mi už nedokázala vrátit ztrátu důvěry v muže.
Nečekám od nich nic dobrého. Ale nezatrpkla jsem a dokonce i sex můžu mít ... jen city ne. Už nechci, aby mě něco a někdo tak zasáhlo, abych ztratila kontrolu nad sebou. Abych byla chodící spící panna, nevěděla, co a komu říkám. Abych se ráno probouzela s pocitem absolutního hnusu nad sebou samou, že jsem tak moc naletěla.
Nic nebylo nic tak těžké, jako se začít mít ráda, i když jsem pro všechny okolo byla totální troska, blbka, kráva, pšunda, děvka ...
A to jen všechno za to, že jsem se tehdy nechala přesvědčit, že se lidem má věřit.
I když ... pátrala jsem i tehdy ... když mi začalo docházet, že asi není všechno tak, jak povídá. Asi jsem na tom, se svojí blbostí, nebyla tak zle.
Noční můry, kdy stál mezi dveřmi a lákal mne, abych s ním odešla, že jinak to udělat nemohl než umřít ... patřily k úděsným chvílím. Chození po bytě, nemoci spát, obava neskutečný strach, že podlehnu a odejdu. Umřu.
Do osudného březnového rána jsem několikrát uvažovala o tom, že tady skončím. Dneska už vím, že pokud budou moje děti žít, ne ... už na to nemyslím a nemůžu jim udělat to, co udělal on nedobrovolně. Tolik nezodpovězených otázek a tolik lží, co tu nechal ...
Proto ten můj deník, proto ten strach, který ve mně pořád je a který si dovolím ventilovat, jen když děti nejsou doma a proto to víno, které mne osvobozuje od neustálého napětí.

Byla to ale zkratka ... a to věřte, že mám i další "trumfy" v rukávu. 6 týdnů strachu o život syna - miminka, kdy hrozilo denně, že zemře. Rozvod a sebrání mi dětí bývalým manželem jako trest za to, že s ním nechci být. Soudy, aby alespoň syn mohl žít se mnou, když to tak chtěl. Rozchod s bývalým přítelem a strach o únos malé dcery.
A dnes?
Všechno jsem vytěsnila kamsi do ... třinácté komnaty, protože musím žít dál a nemůžu si dovolit se v tom, co bylo, neustále patlat. Zbláznila bych se a svým dětem nedala klidný život, o kterém pořád všichni mluvíme a sníme.
Dneska, kdo mne nezná, myslí si, že jsem vcelku normální rozvedená ženská, která zvládá starost o domácnost sama.
Neodpustila jsem ... a přesto, s otcem malé jezdíme na společné dovolené, s bývalým manželem se dokážeme bez emocí bavit.
Před x lety mi slova o tom, že čas všechno spraví, přišla jako klišé a reagovala jsem na ně fakt podrážděně. Dneska vím, že na tom něco je, pokud alespoň jeden chce.
Pro mne bohužel je to, že to jsem já, kdo se krotí a nevytahuje na povrch to, co má být zapomenuto. Moje rodina, otci dětí, jsou ti, co se rádi patlají v minulosti. Je někdy velice těžké neříct, co se mi právě honí hlavou. I to prohlubuje stres. Proto to zpívání, když popíjím ... musím se nějak ventilovat a proto to nadávání, když doma nikdo není.
A proto deník, kde je všechno ...
Mám slušnou práci, svůj byt, hodné děti a přesto ... necítím se být spokojená se životem, co žiju. V osmnácti jsem měla jiné představy ... spokojené manželství, poklidné stárnutí ... romantika na denním pořádku. Život je jinej, krutej a bolí. Ale vím, a to mne i drží nad vodou, že jsou na tom lidé mnohem hůř.
Vlastně mám pořád veliké štěstí, že to zvládám bez ztráty kytičky, že lidská důstojnost dostala jen a jen pár pořádných přes hubu, ale nezmizela někam do propadliště.
Že vidím smát se malou, a dokonce i puboše ... že jim můžu ukázat, že se všechno dá zvládnout a nepropadat beznaději a na dno.
A že těch jejich bolístek, které jim přijdou už nezvladatelné bylo a je a bude.
JEN JE TO VŠECHNO PRO MNE STRAŠNĚ VYČERPÁVAJÍCÍ a někdy si říkám, jestli ještě něco vydržím.

Janinko, děkuji za podporu - beru ji dvojnásob vážně, protože jsi byla v mé kůži. Víš, o čem píšu - příběhy jsou hodně podobné. Na článek se hned podívám. Šťastný nový rok!

Janinko, je to určitě boj a jste na sebe právem hrdá. Dobře se mi to čte a moc Vám přeju šťastný život bez alkoholu.
Jinak já jsem zažila kolegyni alkoholičku a kolegu a je to fakt masakr. Možná varování pro všechny - ten kolega - velice fajn a inteligentní chlap - spáchal nakonec sebevraždu. Takže když se to vymkne kontrole jde fakt o život.

Autorce přeji aby všechno zvládla.

Lucyno,
klobouk před tebou dolů, takhle "dospělou" reakci na vlastní problém s alkoholem jsem snad nikdy neslyšela! sama jsem alkoholička, rok a kousek abstinuji po léčbě - mimochodem nejlépe investované čtyři měsíce v mém životě. Začala jsem pít na mateřské, samozřejmě s tím, že jsem pila od svých cca 16 let, alkohol mi vždy chutnal, ale hlavně se mi líbilo být opilá. Na to jsem si pak vzpomněla a začala pít. Nejdříve v malých dávkách a třeba jen jednou do týdne, samozřejmě tolerance narůstala a po šesti letech neustálého kopání kolem sebe a svalování viny za to, že piju na vše a všechny okolo, jsem nastoupila do protialkoholní léčebny (samozřejmě víceméně proti své vůli a díky mým nejbližším, za což jsem jim teď neskonale vděčná).
Úplně nejtěžším momentem pro mě bylo přijmout skutečnost, že jsem nikdy vlastně neměla důvod pít, že vše, co jsem za důvody svého pití vydávala, byly jen výmluvy a důvody zástupné. Prostě jsem pila, protože se mi to líbilo. Svést své pití na něco jiného je vždy jednodušší a líp se s tím vyrovnává, toto jsem zpracovávala ještě po ukončení léčby. Takže u mě příčina i důsledek splynuly v jedno.
Ani si nedokážeš představit, jak moc si teď užívám střízlivý život. Netvrdím, že je to vždy jednoduché, že nikdy nemám chuť se napít, že mi vše vychází. Ale je mi neskonale lépe bez chlastu a jsem na sebe pyšná, že to zvládám.
Držím ti moc pěsti! I ty to zvládneš.

ještě pro zajímavost přikládám odkaz - http://www.reflex.cz/Clanek37888.html