Ecim |
23.1.2010 17:41:06
Ano. "Žít" se má celý život. Nemám ráda řeči typu "život začíná po dvacítce, třicítce, čtyřicítce" "teď budu žít a pak si pořídím děti" "děti vyrostou a pak začnu žít" "napřed studujeme a pak hurá do opravdového života". Žít se má tady a teď a pořád, protože nikdy nevíme, co nás čeká a kolik života máme ještě před sebou.
|
Winky |
• |
23.1.2010 15:10:52
jj, v podobném smyslu taky občas uvažuju, o dvojčatech tedy zatím ne (zatím se mě to nijak netýkalo) ale o jiných věcech obecně - méně číst, více myslet, cítit, vnímat..... V poslední době dumám nad tím, kdy se začalo přemýšlet o vzdělání jako o samostatné disciplíně - stojí jakoby "samo o sobě", zvlášť od života - mi přijde. Resp. nepřije mi "normální" (správné, logické, udržitelné... nevím jak to nazvat) že lidé - u nás řekněme s průměrnou délkou života ca 70let tráví 20-30let z toho "ve škole" (nebo v nějakém vzdělávacím ústavu) který s realitou a žitím moc nesouvisí - většinou se má za to že "žít" se bude "až pak"....
|
23.1.2010 9:32:44
Danielo, pokud je novorozenci všechno fuk, jak píšeš v reakci na Jary, tak jako to, že si tvůj manžel jako dvojče připadal "nekompletní"? Dost si v těch dvou příspěvcích protiřečíš...
|
Líza |
23.1.2010 6:04:40
Danielo, a čemu by tím tchýně pomohla, kdyby se z toho, jak říkáš, zbláznila? Mrtvému dítěti rozhodně ne, a tomu živému už vůbec. Že se tyhle věci stávají, to je fakt i dnes, mám kamarádku s podobnou zkušeností. Nevím, zda její dítě ví, že je z dvojčat - ten rodič totiž volí mezi tím, zda něco takového vůbec říkat a riskovat, že tomu dítěti tím způsobí trauma a že se třeba dítě může obviňovat ze smrti toho sourozence; prot stojí jen taková efemérní věc jako teoretická možnost, že to na nějaké podvědomé úrovni stejně ví, že tam byl ještě někdo, a že by mu to mohlo, ale nemuselo ulevit. Jak víš, kterou variantu bys volila ty - říct nebo neříct? Já tedy nevím, kterou bys zvolila - ono od stolu se teoretizuje lehko, a zvlášť když proti tobě u toho stolu sedí někdo, kdo se cítí okrácený o informace. Já bych za nešťastné považovala asi jedině to, že když už se rozhodli o tom nemluvit, tak to měli nechat spát nafurt a nevytahovat to někdy při nedělním obědě.
A to, že jedno dítě bylo mrtvé a ona to vzala jako hotovou věc - tak ona předně vůbec nevěděla, že dvě čeká, takže vztah si v těhotenství vytvořila jen k jednomu, druhé pro ni nikdy neexistovalo. Druhé neviděla, nepřekvapuje mne za těchto okolností, že nechtěla vidět, chránila sebe jako matku pro toho, který přežil, volila mezi depkou a utápěním se v tragédii a mezi normálním životem pro ty živé. Fakt bych tak kategoricky nesoudila. |
23.1.2010 2:57:25
a dozvěděl se to od rodičů až před půl rokem. Paradoxně si oddychl, protože říkal, že se vždycky cítil tak nějak "nekompletní". Mně zarazilo, že rodiče nepovažovali za nutné mu to říct. Tchyně jen tak mimochodem při odpolední kávě řekla, že manžel byl od malička takový nenažraný, že ten druhý byl mnohem menší. Tak se začal ptát a zjistil, že jeho máma až do porodu nevěděla, že čeká dvě, rodila dva dny, první se narodil manžel a druhý chlapeček bohužel mrtvý. Ani jí ho neukázali. A nevím jestli to bylo tou dobou, lidé tenkrát neměli ve zvyku pochybovat o lékařích nebo to nějak řešit (tchýně je z 11 dětí, další dvě zemřely a tchán ze 6), oni to prostě vzali jako fakt a nikdy nad tím nesmutnili nebo nepřemýšleli. Já bych se asi zbláznila.
|
jary |
• |
23.1.2010 0:01:55
V Americe udělají předmět výzkumu z čehokoli.
Vždy se rodila dvojčata a neměla takové problémy, dokud se to nezačalo zkoumat - prostě to nějak bylo v rámci běžné odlišnosti, každého nacpat do krabičky a pak popisovat rozdíly je ke škodě. Co píšeš, má dost trhliny: je dost lidí, kteří dvojče měli a žádné problémy jim to nečiní, zamlklá dvojčata, dvojče zesnulé při porodu, rozdělení dvojčat v tak útlém věku, že si to nepamatují ap. Spíš lidi je staví do určité pozice. Navíc ta unifikace, neustálé porovnávání, všechno spolu - NEMOŽNOST SI TVOŘIT INDIVIDÁLNÍ VAZBY V RANÉM VĚKU logicky zanechá důsledky v tom, že pak to umí buď spolu, nebo špatně, nebo vůbec. Co se týká dvojčat a vícerčat dnes, z nichž naprostá většina je tu díky umělému oplodnění ap. -jestli ty jejich podivné pocity nesouvisí spíše s tímto. Neříkejte mi, že když budu mít děti pár dní ve zkumavce, bez vjemů ap., že je to nepoznamená. Neříkejte mi, že je nepoznamená, když byly několik let zamražené v mrazáku. Jen nevíme, jak to vyzkoumat. Pokud se dříve, nebo i dnes, rodiče řídili více citem než často d.bilními publikacemi, nebyly ani pro unifikaci dvoujčat, stejné účesy, stejné oblečky, pořád stejně, ale podívej márinko, tomášek je šikovnější, ale dopřály jim včas dost odlišností, tak tím tak netrpí. Zpravidla všech se objeví stádní pud, a dominantnější se prosadí, druhé je následovatel. Něco jako často u kombinace starší bratr - mladší sestra, která bývá tzv. ocáskem. Nevratné škody se na dětech páchají vždy, když někdo chce dítě napasovat do tabulek: jednomu říkají, že je moc malé, druhému, že je moc velké. A co má asi tak dělat, když má velké oba rodiče? Jednomu říkají: zhubni, druhému: přiber. Každý jsme však jiný, někdo útlý v kostře, někdo robustní, a nikdo to nezohlední. A s psychikou je to obdobné. Nedělejte problém z toho, že někdo je dvojče, to pak můžete dělat problém z toho, že je někdo jedináček, z toho, že jsou sourozenci moc blízko u sebe a nebyl na ně čas, nebo moc daleko od sebe, tak nemůžou mít vztah, nebo že jedna holčičika má bratr a sestru, její sestra má bratra a sestru, ale jejich bratr je chudák, neb má jen dvě sestry. Všechno furt nepozorovat, ale ŽÍT! |
Tvoje horší já |
22.1.2010 14:44:41
Taky mám dvojče, jsme identická dvojčata. Chodily jsme spolu na gymnázium, ale pak jsme každá zvolily jinou vysokou školu, i když ve stejném městě.
Já jsem učitelka, sestra je lékařka. Já jsem se vdala ve třiadvaceti, sestra o více než deset let později. Ale nakonec to vypadá, že počet dětí budeme mít možná stejný. :o)) Nevím samozřejmě, jaké to je nemít dvojče, jen mohu říct, že vztah se sestrou se nedá srovnat se vztahem k mladšímu bratrovi. Je to úplně o něčem jiném, i když jsme se v dětství často praly a nesnášely, jsme takříkajíc naladěny na jednu vlnu. Také sestřiny děti vnímám tak trošku zvláštně - uvědomuji si, že geneticky jsou to vlastně jakoby moje děti, taky jsou mi samozřejmě dost podöbné, jak by ne. |
Další akce nalezte zde
Další recepty nalezte zde
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.