Názory k článku Náš příběh o pěstounské péči – 8. díl: První víkend u nás

Bohuslav, ještě mě napadlo - jste v kontaktu s jinými náhradními rodiči? Myslím, že by to pro Vás mohlo být užitečné, mnohé věci, kterými procházíte a které řešíte, nelze sdílet úspěšně s nikým jiným, protože jsou specifické. A vy zase můžete být svými zkušenostmi přínosem ostatním

Moc krásný článek!

Dobrý den,

chtěla bych svým názorem přispět do debaty.S manželem jsme si brali z DD naší budoucí dceru, když ji bylo už 9 let. Abychom uspíšili celý proces,tak jsme volili nejdříve pěstounskou péči a posléze do dvou let jsme požádali o nezrušitelnou adopci. Naše dcera byla asi 1,5 roku v DD, ale předtím již si zažila kočovný život v její bývalé rodině (vychovávala babička, matka po rozvodu, strýc a teta a potom DD), stejně se ze začátku objevil stejný jev jako popisujete (bouchání do hlavy, schovávání se za křeslo apod.).Věřte tomu, že tyto stavy deprese nemusí být jenom z pobytu v DD. Asi za rok tyto stavy pominuly. Nyní jsem již babičkou skoro tříletého vnuka, je to naše sluníčko. Svého rozhodnutí ohledně pěstounské péče a posléze adopce nelituji. Jenom na závěr, když jsme si svoji budoucí dceru vozili na víkendy domů a v neděli vraceli zpět, tak atmosféra v autě byla úplně stejná jak popisujete. A´t se daří. L.

no u nás malá byla 8měsíců v KU, ted je třetím rokem u nás. Situace byla taková, že již při převzetí dítěte bouchání hlavičkou probíhalo, brala jsem to jako citovou deprivaci, protože jsme hodně o tom i na sezeních mluvili....zarazilo mě však, že to na celý rok ustalo a začalo se to opakovat až k blížícímu se třetímu roku. Po návštěvě dětského psychologa, nám bylo řečeno, že dítě kolem třetího roku prožívá jakoby pubertu, zažívá spoustu emocí a tak je to i určitý druh ventilace a navracení se k zažitému rituálu. Protože to nyní trvá již rok, obratili jsme se na dětského neurologa, ale jak jsem uvedla, vše je v pořádku. Tedy jsem přesvědčena o tom, že to jsou stále pozůstatky dětské deprivace, ale tvrá to dost dlouho. Jsem ráda, že jsem se na vás mohla obrátit, jak v daný moment reagujete, protože toto mi nedokázal poradit nikdo. My v podstatě děláme totéž, s reakcí různou, někdy dojde k uklidnění, nkědy reagujeme podrážděně. Na druhou stranu jsem ráda, že to nemá neurologický podtext a že můžeme doufat, že v láskyplném prostředí to v průběhu času odezní.

Ahojky, můžu poprosit o informaci, jak reagujete na chlapečkovo bouchání? Mám také osvojené dítko,které je přes den naprosto v pohodě a bouchání hlavičkou nás provází vždy při usínání a při ranním probouzení, někdy i v průběhu noci, zejména po 5 až 6 hodinách tvrdého spánku. Chtěla bych vědět, zda chlapečka necháte v jeho zažitých stereotypech (vnímám to také jako citovou deprivaci) či ho nějak hladíte, mluvíte na něho, zkrátka zda ten jeho rituál se snažíte narušit.
Dlouho jsem byla v této věci bezradná, návštěva neurologa, EEg, ale vše v pořádku a tak se domnívám, že je to opravdu následek ústavního pobytu....a jsem vděčná za to, že mě vaše příspěvky více méně přesvědčily o tom, že problém je opravdu v nedostatku láskyplného prostředí.

Děkuji za odpověď