Názory k článku Náš příběh o pěstounské péči – 8. díl: První víkend u nás

to bouchání hlavou, zádama, všechno to kývání, to je deprivace, ústav dělá divy. A dlouho, dlouho se to "léčí", jestli to vůbec kdy přejde úplně.
To není autismus, to je absence lásky.

A ta nesrozumitelná mluva - no kde by se mohla vyvíjet řeč, jestli teda holčičce není aspoň 6 let, tak je to zase jenom vliv ústavu, kdo by na ni mluvil, opravoval svým příkladem, po kom by opakovala?
tyto děti mívají opožděný vývoj řeči a nemusí to nic znamenat, když se dostanou do rodiny, všechno doženou, i když to tak původně vůbec nevypadalo.


Ještě k těm příbuznám na návštěvě první den - jen ať ji poznají, ať ví, na koho se mají těšit, koho příště čekat. Ta malá to stejně nestihla vnímat, bylo toho na ni tolik, nové prostředí, hračky, cesta autem, jiná postel a chybějící usínací rituál, neznámí noví lidé, podivné stvoření PES... mihli se tam ještě nějací další lidi, ale to ji rozhodně nerozhodilo, a prarodičům i rodině to mohlo hodně pomoct.

U nás by to bylo také tak - určtě by se rodiče dorazili podívat. Nevidím na tom vůbec nic špatného.
Klobouk dolů před pěstouny, přeji jim hodně štěstí a sil

že tyto řádky nečtou zastánci ústavní výchovy! Nebo ještě lépe: že si to nevyzkouší na vlastní kůži...

Moc hezky napsaný, Anetka musí být pěkný číslo a zároveň sluníčko vašich životů. Moc gratuluji k rozhodnutí, určitě nelitujete.