Názory k článku Češi a děti

Přečetla jsem si reakce na tento příspěvek a musím říci, že v podstatě souhlasím s Radkou a Evou. Dítě musí mít určité mantinely, co se smí a nesmí. Myslím si, že nemohu svému dítěti dopřávat svobodný rozvoj osobnosti na úkor jiných. Dítě bude vždy žít mezi ostatními - dětmi i dospělými a musí se postupně učit, že i ti ostatní mají nějaká práva, city, něco chtějí, něco ne, něco se jim líbí, něco jim vadí ... A pokud s tím nezačneme od malička, bude to pak těžší - pro nás i pro dítě.
Ostatně si myslím, že v tom základním asi budeme většinou zajedno, problém bude (jak píše Eva) právě v tom rozlišit to podstatné od malicherností typu špinavého trička a rozbitého talíře (to pro příklad). Pro mou kolegyni je třeba nepochopitelné, že se Ondry každý večer ptám, co chce ráno k snídani (připravuji snídani dřív než ho budím do školky). Já zas nevidím důvod, proč zrovna v tomhle vnucovat dítěti svou vůli (a přidělat si zbytečně o problém víc) - vždyť mně to nic neudělá, když mu vyhovím.
A pokud jde o ten konkrétní případ s pobíháním po obchodě - ani já bych nečekala, že Ondra bude stát při nákupu vzorně vedle mne. To že dítě mamince při nákupu "zdrhne" je zcela běžné - na to stačí chvilka nepozornosti (a myslím si, že Lucka reagovala přiměřeně, když Lukáškovi vysvětlila, že se to, co dělá, se v obchodě nesmí). Nicméně já jsem se vždycky snažila, aby Ondra po obchodě moc nepobíhal, zvlášť když byl menší - dílem z ohledu na spolunakupující a hlavně pak z důvodů "bezpečnostních", protože ještě dneska občas nevím, co se mu v té jeho makovičce vylíhne za "geniální" nápad, natož tenkrát. Takže nikdy nebylo vyloučeno, že v zápalu nějaké hry nebo myšlenky se rozhodne vyšplhat na regál, přehlédne hromadu umně vyrovnaných konzerv nebo se rozhodne důkladně prozkoumat nějaké vystavené zboží. Spíš jsem se vždycky snažila ho zabavit tím, že jsem mu dala něco na prohlížení (třeba reklamní leták) a nebo jsem prostě ukazovala něco na věcech (třeba barvy), které jsem si vybírala.
Tak jsem se nějak rozepsala, ale tohle je podle mého opravdu problém, s níž alespoň já zápasím dnes a denně. Hledání toho, kam postavit ty "mantinely" tak, abychom dítě na jedné straně zbytečně neomezovali a nechali mu dost prostoru pro rozvoj vlastní osobnosti, a na druhé straně tak, abychom si doma postupně nevychovali malého sebestředného grázlíka. Takže se těším na další názory, jak se tím potýkáte vy.

Přísná výchova ano či ne? Musím říct, že to je to, o co teď u nás doma dost běží. A naproto chápu pocity Martiny, která učí v kanadské školce, že je rozpačitá z chování svých svěřenců. Než se nám narodily děti, byli jsme s mužem proti velmi autoritativní výchově, v níž jsou děti jen poslušny příkazy svých rodičů. A dneska, Snažíme se samozřejmě svého syna respektovat, ale kdybychom mu všechno povolili, asi by to byla tragédie. On je víceméně hyperaktivní a dost často se neví rady sám se sebou, takže potřebuje stanovit hranici, za kterou již nemůže. Musím říct, že nesouhlasím s těmi z vás, kdo snad považují za roztomilé, když jejich děti pobíhají po obchodě či po sobě v restauraci lijí džus. Protože pakliže nějaké dítě po obchodě chodí, dobrá, ale co když křičí a běhá po něm běhá jako smyslů zbavený, leze na horu konzerv, drápe se na váhu a do polic s vystavenými věcmi? Roztomilé? Takže: rozhdoně mi nevadí, když se syn venku ušpiní, když občas něco shodí či rozbije, když občas křičí, když trucuje či se zavzteká, ale nemůže mít ve všem volnost, stejně by se s ní podle mého nevěděl rady. Když začne na hřišti někoho shazovat, řeknu mu říct: ne. A jak by takové "ne" přijal, kdyby na ně nebyl vůbec zvyklý. Své děti mám moc ráda, hájím jejich zájmy a jsem ochotna u ch leccos omluvit a vadí mi , když po nich někdo chce, aby se chovali jako dospělí, ale to přece neznamená, že se stanu jejich otrokem, jak trefně líčí Martina. Záleží také na věku, něco lze tolerovat u batolete, ale těžko u pětiletého dítěte. Pokud jde o zdrobněliny, nejlépe to vyřešil náš syn sám - když mu někdo nikoli nejbližší začne říkat třeba "drobečku", podívá se na něj s despektem a pronese: "Já nejsem drobeček. Já jsem Matouš."

Já určitě nepovažuji za prohřešek nechat dítě pobíhat v obchodě, ale právě proto nechodím ráda "nakupovat" s mojí maminkou byť ji mám velice rádá, ale její nervozita a nepříjemné poznámky "že to nemá ráda nechat děti si dělat ci chtějí atd", mě fakt vadí. Myslím si že v článku Češi a děti je tak 50% pravdy aneb "na každém šprochu pravdy trochu". Ten příklad s tím pískovištěm je dost trefný - ovšem částečně překonaný protože dnes už jsou i maminky třeba jako Vy nebo já (a potom znám hromadu dalších) kterým "trocha špíny" nevadí a to že je dítě živé považují za dar, že je tak šikovné a zdravé. A co se týče zdrobnělin? V rozumné míře a vhodných okamžicích je to hezké, sama je používám. Autorka článku sice toto může odsuzovat, ale domnívám se, že jen proto, že nechápe o co jde, protože tak jak je malebná čeština a její zdrobněliny sotva může být němčina!