Názory k článku Rakovina duše

chtela jsem jeste poprosit, aby ste za cas treba zase napsala, jak se vam dari bojovat.jo?napisete jeste ...treba se vam ulevi...

Znám tu úlevu z myšlenky, že tu přeci nemusím být. A to ačkoli žádnou konkrétní spouštěcí událost depresí nemám. Žádný hrůzný zážitek. Prostě jsou (byly). Vypadá to, že jsem se z chuti se zabít dostala díky dobrému psychoterapeutovi (z Prahy) - má webové stránky, v případě zájmu mohu poskytnout odkaz.

Držím palce, ať je brzo lépe. Vydrž.

Rodinné konstelace mohou opravdu hodně pomoci, sama se jich taky účastním a vyřešila jsem si díky této metodě a samozřejmě i díky terapii dva velké problémy s bývalým partnerem a otcem mých dětí Ale byly to jen "běžné" problémy, které má asi téměř každý. V případě psych. onemocnění je třeba u rodinných konstelací postupovat velmi opatrně, navíc na to musí být člověk v poměrně dobré kondici.

Naprosto rozumím, sama jsem tyhle pocity zažívala několik let. Deprese se mi plíživě rozjela už po porodu, ale to se projevovala "jen" úzkostnými stavy a přehnanou péčí o syna. Naplno udeřila poté, co se provalila manželova "multinevěra", přišlo neplánované těhotenství a spontánní potrat. Pak jsem pochopila, že pokud se nezačnu léčit, zůstane synek bez maminky. Začala jsem brát antidepresiva, která díky Bohu zabrala (Trittico, Argofan)! Byla to neskutečná úleva!! Terapie u psychologa mi příliš nepomáhala, pak jsem ale začala chodit na rodinné konstelace, po kterých se mi vždycky výrazně ulevilo. Teď je mi - ťukám na zuby - dobře. Znovu jsem objevila chuť do života a moc si to užívám. Přeju Ti hodně sil a nevzdávej ten boj!!! Pokud máš pocit, že se nic nelepší, změň psychiatra, prober s ním dosavadní medikaci a zkus jinou kombinaci. Kdybys mi chtěla napsat, piš na xjgirl@gmail.com. A drž se!!!

Ja Vas chapu.Take jsem si tim prosla a az uz jsem stala primo pred otazkou smrt,nebo zit,vybrala jsem si zivot.Vzala jsem si svuj zivot pevne do svych rukou.Teprve tehdy jsem pochopila,ze je to jen muj zivot a ze mi do nej nikdo nebude mluvit a rikat co smim,nesmim,mela bych,nemela bych.Ja sama si rozhodnu co a jak.Zadny clovek pod sluncem neni nic vic ani min,nez co jsem ja.At uz je to ucitel,doktor,reditel,uklizecka,bezdomovec.Zacala jsem se zajimat o psychologii.Smirila se se svym detstvim,odpustila sve matce(pochopila jsem ze to jinak neumela a neumi),ale nezapomela.Muzu se sni videt a bavit,ale rady do zivota od ni nehledam.Uplne jsem zmenila svuj pohled na svet.Beru jej,takovy jaky prichazi,stim ze mam sve cile.Po malych kruckach si za nimi jdu.Co bude v budoucnu nevim a nevi to nikdo.Resim pritomnost.
Odsouzeni druhych lidi beru tak,ze je to jejich problem.Nezapadam do jejich tabulek,tudis me neberou.Ani moji vlastni rodice.Poznala jsem jaci opravdu jsou mi znami.Odsouzeni druheho cloveka je tak jednoduche,ale pochopeni cloveka,to chce silu osobnosti.