Názory k článku Rakovina duše

Taky mě zaujal ten název, je naprosto přesný. Je to velká zátěž a je celoživotní. Už 9 let beru antidepresiva, mám za sebou dlouholetou terapii... a stejně je někdy strašně zle. Zvlášť letošní dlouhá zima byla naprosto úmorná, měla jsem dojem, že "jedu" jen ze setrvačnosti, naprosto bez energie. Strašně jsem chtěla umřít.
A mimochodem, ta událost v rodině bylo zneužití, ne?
Matka by měla poskytovat bazální důvěru a pokud tohle nefunguje, jdete do života se strašným deficitem. Já zažila "jen" incestní atmosféru a náznaky a nejspíš to ve mně zůstane napořád.

Chápu a srdce se svírá,kdo nezažil nemůže pochopit co úsilí člověka stojí jen žít a přemýšlet.Boj je každý přežitý den a nic člověka před chutí to ukončit nezastaví ani milované osoby.Máte pocit že právě pro ně je lepší neexistovat.Pomocí léků a lékařů bojujete den za dnem a pak se začíná vyjasňovat a zas jste schopní začít uvažovat racionálně a začnete bojovat pro ty které milujete a pak si zas začnete vážit sami sebe.Ta svíravá bolest duše pomalu odezní a budete mít zas svůj život pod kontrolou.Jsem už dva roky bez léků.Mám svůj život zpátky a ani nevím proč a kde se nemoc vzala.

Mívám občas depresivní nálady a stavy (někdy to trvá třeba i týden), poslední roky je to ale lepší (ani nevím, kdy se mi to stalo naposled). Řekla bych, že mi pomáhá život s malými dětmi - nemám čas lámat si hlavu s věcmi, které nastanou později než zítra, ani těmi, které se staly dříve než včera. Prošla jsem ale obdobími nadšení pro něco - zdravá vyživa, kytara, sport, tanec, homeopatie. Pomáhá mi číst knížky týkající se lidské psychiky (třeba od paní Jordánové, která praktikuje kineziologii; momentálně pak Koncept kontinua, který je sice chápán jako kniha o výchově dětí, aleje v něm mimo jiné vysvětlena hlavní příčina depresí - odklon od přirozeného způsobu života). Je mi jasné, že deprese jako nemoc je mnohem silnější než moje stavy (zabít jsem se nikdy nechtěla, jen jsem třeba několik dní za sebou částečně probrečela, měla pocit kamene na srdci a byl pro mě problém normálně fungovat v práci), ale přesto bych autorce poradila najít si něco, co jí aspoň malinko působí radost, a to rozvíjet. A pracovat na sobě, věřím, že i v dospělosti se může člověk změnit (tedy i své prožívání), pokud sám chce. A dávat si malé cíle a radovat se z jejich dosažení. Rozhodně bych nespoléhala jen na léky, myslím, že člověk by se měl v podstatě pokusit se sám přeprogramovat. Moje maminka se na deprese léčí (od té doby, co ji opustil manžel), takže vím trochu, o čem mluvím. Sice bere léky, ale k životu přistupuje stále velmi negativně - žije v nenávisti k bývalému manželovi, mému otci, dští síru na něj i na jeho matku (mou babičku) a obecně skoro na všem vidí spíš to negativní (co se může stát apod.). Jedbnou mi sama řekla, že kdyby si připustila, že chyba je v ní (v jejím chybném prožívání), tak by to v ní vyvolalo ještě větší pocit viny a ještě větší deprese Před 3 lety absolvovala měsíční terapii, která jí docela pozvedla, ale bohužel od té doby to s ní jde zas mírně z kopce...

adajdo, ani nevíš, jak ti rozumím....četla jsem příspěvky přede mnou a zírám-poprvé jsem nečetla slova plná jízlivosti, slova těch, co si myslí, že mají patent na rozum, ale četla jsem slova plná podpory a pochopení, děkuju i já, kolegyně v nemoci...i mě vaše slova trochu pomohla, jsem ted ve složité situaci, ale mám proč bojovat...držte se všechny!

Nečetla jsem příspěvky výše, možná už to v nich zaznělo... Mě vytáhla z neurózy, úzkostných stavů a myšlenek na sebevraždu psychoanalýza. Pokud se dělá poctivě, spolehlivě hojí zranění na duši z dětství. Ovšem je náročná na čas i peníze.